Jmenuji se Jana a vyprávím vám o noci, kdy se můj čtyřletý syn Matěj stal naším zachráncem. Roky jsem žila ve strachu z vlastního manžela, až přišla ta osudová noc v našem bytě na pražském sídlišti. Je to příběh o strachu, naději a nečekané síle, kterou v sobě objevíte, když už nemáte co ztratit.
Nikdy nezapomenu na ty noci, kdy ticho našeho paneláku narušoval dětský pláč ze sousedního bytu. Roky jsme se snažili pomoci, ale dveře zůstávaly zavřené a my bezmocní. Teprve když zasáhla policie, vyšla najevo pravda, která nám všem změnila život.
Jednoho deštivého večera jsem vyhodila věci svého syna za dveře a rozhodla se zůstat se svou snachou. Všichni v rodině mě odsoudili, ale já vím, že jsem udělala správnou věc. Jen mě bolí, že jsem neměla odvahu postavit se svému synovi dřív.
Jedné noci jsem musela utéct s dětmi z vlastního bytu před násilím, které už nešlo snášet. Hledala jsem pomoc u rodiny i přátel, ale místo otevřené náruče jsem narazila na lhostejnost a zavřené dveře. Tato noc mi navždy změnila pohled na důvěru, rodinu i odvahu žádat o pomoc.
Jmenuji se Kateřina a dvanáct let jsem žila v manželství, které mě dusilo. Každý den jsem bojovala o kousek sebeúcty a přemýšlela, jestli má smysl obětovat vlastní štěstí pro rodinu. Toto je příběh o mé cestě za svobodou a znovunalezením sebe sama.
Jedné noci jsem s dětmi utekla od manžela, který nás dlouho týral. Zoufale jsem hledala pomoc u své nejlepší kamarádky, ale její muž nás odmítl pustit dovnitř. V temném panelákovém schodišti jsem se ptala sama sebe, jestli pro nás ještě existuje naděje.
Byla jsem sousedkou v paneláku na pražském sídlišti, kde se z bytu 3B ozýval dětský pláč, který nikdo nedokázal ignorovat. Roky jsme se snažili zjistit, co se tam děje, ale strach a nejistota nás paralyzovaly. Když konečně zasáhla policie, bylo už pozdě a já si dodnes kladu otázku, jestli jsme mohli udělat víc.
Moje dětství bylo poznamenáno tichým násilím, praskáním skla a výkřiky, které trhaly noční klid. Vyrůstala jsem ve stínu otcovy ruky a matčiny mlčenlivosti, snažila jsem se najít sílu odpustit. Dnes, po všem, co se stalo, se ptám – lze někdy zapomenout na to, co nás zlomilo?
Jedné deštivé noci mi na dveře zaklepala švagrová Jana se svými dětmi, zoufalá a bez domova. Musela jsem se postavit nejen jejímu zoufalství, ale i vlastním bolestem z minulosti, které mě svazovaly a bránily mi otevřít srdce. Tato noc změnila vše – naučila mě, co znamená rodina, odpuštění a odvaha čelit vlastním démonům.
Nikdy bych nevěřila, že jednou budu stát na prahu vlastního bytu v Brně, třesoucíma rukama házet věci svého syna na chodbu a křičet na něj, aby odešel. Roky jsem mlčela, snášela jeho výbuchy vzteku a schovávala se za vzpomínky na svého zesnulého manžela, ale toho dne jsem se rozhodla, že už nebudu obětí. Dnes žiji s jeho bývalou ženou, čelím odsudkům rodiny, ale poprvé v životě cítím klid a sílu, po které jsem tak dlouho toužila.
Bydlím už roky v tiché ulici na okraji Brna, ale od chvíle, kdy se z bytu 3B začal ozývat neustálý pláč, se všechno změnilo. Nikdo z nás nevěděl, co se za těmi dveřmi děje, ale strach a nejistota nás všechny pohltily. To, co jsme nakonec zjistili, mi navždy změnilo pohled na sousedství, mlčení i odvahu.
Můj život se zlomil v okamžiku, kdy otec v opilosti zbil mámu tak, že skončila v nemocnici. Od té chvíle jsem si slíbila, že už nikdy nebudu obětí, i když mi osud házel klacky pod nohy. Po letech boje se ptám sama sebe i vás: Dá se skutečně odpustit těm, kteří nás zničili?
