Pět let po rozchodu s manželem píšu dopis jeho milence, která se snažila rozbít naši rodinu. Ohlížím se zpět na bolest, zradu i vlastní proměnu, kterou jsem musela projít. Dnes už vím, že ona prohrála víc než já — a že minulost mě už nesvazuje.
Jednoho deštivého večera jsem v půdě našeho starého domu objevil krabici plnou dopisů, které moje matka psala v sedmdesátých letech. Tyto dopisy odhalily její utajovanou lásku k muži, o kterém jsem nikdy neslyšel, a obrátily můj pohled na naši rodinu vzhůru nohama. Musel jsem se postavit pravdě, která mě bolela, ale zároveň mi otevřela oči.
Při úklidu po smrti mého manžela jsem objevila schovanou korespondenci, která mi obrátila život naruby. Zjistila jsem, že celá léta psal dopisy své první lásce, o které jsem nikdy neslyšela. Musela jsem se vyrovnat s pocitem zrady, zpochybněním našeho společného života a hledáním odpovědi na otázku, co vlastně znamená opravdová blízkost.
Dědictví po babičce mě zavedlo na cestu, kterou jsem si nikdy nepředstavovala. V temné sklepě jsem objevila dopisy, které otřásly základy mé rodiny a změnily můj pohled na minulost. Musela jsem se rozhodnout, zda pravdu odhalím, nebo ji nechám pohřbenou spolu s babičkou.
Jmenuji se Tomáš a v sedmi letech jsem napsal dopis, ve kterém jsem prosil o novou rodinu. Po rozdělení se sourozenci v pěstounské péči jsem se snažil najít místo, kde bych mohl znovu věřit a patřit. Můj příběh je o naději, bolesti odloučení a odvaze dítěte hledat lásku.
