Jsem Marie a v padesáti osmi letech jsem si myslela, že konečně začnu žít pro sebe. Místo toho jsem se ocitla v pasti vlastního bytu, kde se mnou stále žijí moje dospělé děti, které odmítají odejít. Moje trpělivost došla a rozhodla jsem se, že je čas na radikální změnu – i kdybych měla jíst jen nudle a pít vodu.
Jmenuji se Klára a ve čtyřiatřiceti jsem si vzala rozvedeného Petra, který měl z předchozího manželství dospělou dceru Lucii. Společně jsme si pořídili syna, ale Petrova neustálá péče o Lucii začala narušovat naše manželství. V příběhu popisuji, jaké je to žít ve stínu minulosti, bojovat o své místo a hledat pochopení v nové, složité rodině.
Po letech přehlížení ze strany svých dospělých dětí se matka dostává na pokraj svých sil. Čelí samotě a zanedbávání, a tak se rozhodne pro drastická opatření, hrozí prodejem svého domu a majetku, aby si zajistila místo v domově důchodců. Navzdory svým obětem zůstává její prosba o pomoc nevyslyšena, což ji nutí učinit těžké rozhodnutí.
„Mami, jsem dospělý! Musím se rozhodovat sám!“ řekl Jakub, rozvalený na gauči a sledující televizi. „Neříkám, že jsi malý kluk! Ale…“
Moje dcera má 27 let. Můj syn má 31 let. Miluji své děti nade vše na světě a vždy jsem se snažila zajistit, aby měly jídlo, oblečení a vše, co potřebovaly. Spolu s manželem jsme jim poskytli dobré vzdělání a snažili se je vychovat jako poctivé lidi. Nikdy jsme na ně nekřičeli, nenutili je studovat ani je netrestali. Myslela jsem si
Je mi šedesát let a poslední tři roky jsem bez práce. Můj manžel zemřel, když naší dceři, Emě, bylo pouhých osm let. Od té doby jsem ji vychovávala sama. Teď je dospělá a sotva se mnou mluví. Jako dítě byla Ema vždy laskavá a dobře vychovaná, vynikala ve škole a pomáhala doma. Ale věci se změnily a letos na jaře jsem nebyla pozvána na její narozeniny.
Jsou teď dospělí a nemůžu se dočkat, až budu mít vnoučata, i když chápu, že by měli nejdříve založit rodinu. Ale v dnešní době je moderní žít nezávisle.
Můj otec má 57 let, jen o dva roky více než moje matka. Já mám 30 let a mám vlastní dítě. Víte, dospělý syn dospělých rodičů. Alespoň jsem si to myslel. Před nějakou dobou se můj otec, šedovlasý, ale robustní muž, rozhodl opustit rodinu. Rozhodl se rozvést s mojí matkou. Dozvěděl jsem se o tom před několika měsíci.
Jsem vyčerpaná z toho, že všechno dělám sama – moje dospělé děti mě ani neuznávají. Varovala jsem je: buď mi pomohou, nebo prodám veškerý majetek a zaplatím si pobyt v domově důchodců. Můj manžel a já jsme zasvětili naše životy našim dětem. Vychovali jsme syna a dceru a dali jim vše, co jsme si mohli dovolit. Teď mi ani nezavolají.
Když odcházela, sbalila si nejen své věci, ale rozhodla se vzít i některé spotřebiče z našeho domova. Eliška byla velmi veselá a nadšená. „Mami, budu v pohodě,“ ujišťovala mě. Ale věci se nevyvinuly tak, jak doufala.
Jakub, oddaný otec a manžel, často zjišťoval, že jeho život je narušován jeho stárnoucí matkou, Evou, která byla fyzicky zdatná, ale měla ve zvyku volat ho s naléhavými žádostmi o pomoc. Tyto časté hovory, často pozdě v noci nebo brzy ráno, začaly zatěžovat jeho osobní a profesní život, což vedlo k nepředvídaným následkům.
