„Je mi 68 let a žiji sám. Požádal jsem své děti, zda bych se mohl přestěhovat k nim, ale odmítli. Cítím se ztracený a nevím, co dál…“ Ve velkých městech je osamělost rozšířeným problémem. Denní pohled na tolik cizích lidí nepřináší žádnou radost. Pro starší lidi je to zvláštní výzva, protože stárnutí
Ve světě, kde jsou často oslavovány tradiční rodinné struktury, se naše příběh odchyluje k nekonvenčnímu. Vychovali jsme dva děti, Mikuláše a Kamélii, s očekáváním, že půjdou cestami, které mnozí následují – kariéra, manželství, děti. Život však měl jiné plány. Kamélie nám nechala své dítě k výchově, a Mikuláš se našel v péči o chlapce, který s námi nebyl krvně spřízněn. To je náš příběh, reflexe neočekávaných zvratů v rodinném životě v České republice.
Je běžné, že v určitém okamžiku děti začnou vzdorovat svým rodičům. Způsob, jakým dospělí reagují na nedostatek úcty, je však klíčový pro omezení tohoto chování včas. Tento příběh prozkoumává dynamiku mezi otcem a jeho dcerami, které začínají projevovat nedostatek úcty k němu. Přestože se pokusil situaci vyřešit jedinou větou, ne každý příběh vede k řešení.
Po časném úmrtí manžela si Kornelie myslela, že si s jejím smutkem poradí dobře, obklopena synem a vnoučaty. Nicméně dobře míněný dárek od jejího vnuka, Natana, přinesl nečekané výzvy, odhalující hluboko zakořeněné problémy v rodině.
