Můj manžel mi jednoho večera oznámil, že bychom se měli rozejít, prý to bude lepší pro všechny. V tu chvíli se mi zhroutil svět, ale musela jsem najít sílu pokračovat kvůli dětem i sobě. Příběh o bolesti, zradě, ale i hledání nové cesty v české realitě.
Jmenuji se Ivana a celý život jsem věřila, že opravdové přátelství vydrží všechno. S Aničkou jsme byly nerozlučné, dokud jsem jednou já nepotřebovala její oporu. Tehdy jsem zjistila, jak moc může bolet, když vás někdo, komu jste tolik dali, nechá na holičkách.
Jmenuji se Marie a celý život jsem obětovala své rodině, zejména vnoučatům, které jsem vychovávala místo jejich rodičů. Teď, když už mě tolik nepotřebují, cítím se opuštěná a zrazená těmi, pro které jsem žila. Hledám odpověď na otázku, jak dál žít, když vaše láska a oběť zůstanou bez povšimnutí.
Jsem Marie, důchodkyně z malého města, která celý život dřela, aby dala své dceři Janě to nejlepší. Když jsem přestala finančně pomáhat, Jana mě odstřihla od svého života i od vnuka. Teď sedím sama v prázdném bytě a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Jmenuji se Božena a vždy jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co máme. Ale když jsem začala pozorovat, jak se moje vnučka Anička uzavírá do sebe a vzdaluje se nám všem, musela jsem čelit pravdě o tom, že v naší rodině není všechno v pořádku. Tento příběh je o bolesti, kterou způsobuje upřednostňování jednoho dítěte před druhým, a o odvaze postavit se vlastní dceři kvůli vnučce.
Je těžké se teď neztratit ve starých fotografiích. Tady je výlet do Českého ráje, tady oslava narozenin mé maminky a tady je můj manžel na svatbě svého bratra.
Toto není typický příběh nevěry, kde se muži obvykle snaží své aféry skrývat. Někdy vám život přinese nečekané a bolestivé rány. Tady je můj příběh.
Je mi šedesát let a poslední tři roky jsem bez práce. Můj manžel zemřel, když naší dceři, Emě, bylo pouhých osm let. Od té doby jsem ji vychovávala sama. Teď je dospělá a sotva se mnou mluví. Jako dítě byla Ema vždy laskavá a dobře vychovaná, vynikala ve škole a pomáhala doma. Ale věci se změnily a letos na jaře jsem nebyla pozvána na její narozeniny.
„Už jsou to dva roky, co se mnou můj syn přestal mluvit. Na sociálních sítích zveřejňuje fotky, komunikuje se svými přáteli, ale mě nevolá ani nepíše. Jakub je teď dospělý, má tříletou dceru a manželku. Žijí ve vlastním domě. Vždy jsem měla vysoká očekávání od sebe i od ostatních, a Jakub nebyl výjimkou. Být přísným rodičem se zdálo nezbytné, ale teď se ptám, jestli jsem ho tím neodstrčila…“
Tehdy jsme s manželem mysleli, že to není žádný velký problém. Koneckonců, život nám přináší různé výzvy. Pokud můj syn skutečně miloval ji, byli jsme připraveni ho podpořit. Ale věci se zhoršily a teď se cítím jako outsider ve vlastní rodině.
Vzali jsme se, když nám bylo oběma dvacet čtyři let. V té době jsem už byla těhotná. Právě jsme dokončili studium pedagogiky. Naše rodiny nebyly bohaté, takže jsme museli tvrdě pracovat, abychom vyšli s penězi. Vynechala jsem mateřskou dovolenou a rozhodla se pro krmení umělým mlékem. Ať už to bylo kvůli stresu nebo něčemu jinému, věci se od té doby začaly zhoršovat.
Nebyl to jen muž; byl to záhadný člověk. Když si vzpomněla na to, co její bývalý manžel udělal, pocítila vlnu odporu… Byl vždy tak okouzlující, když se poprvé setkali, laskavý a zdvořilý.
