Zapomenutá babička: Poslední vůle paní Marie
Jsem Marie, stará žena, kterou rodina opustila. Když jsem se rozhodla napsat svou poslední vůli, doufala jsem, že se mé děti a vnoučata vrátí. Bohužel, když si na mě vzpomněli, bylo už příliš pozdě.
Jsem Marie, stará žena, kterou rodina opustila. Když jsem se rozhodla napsat svou poslední vůli, doufala jsem, že se mé děti a vnoučata vrátí. Bohužel, když si na mě vzpomněli, bylo už příliš pozdě.
Jsem Hana a můj život se obrátil naruby, když moje matka dala přednost své sestře před mnou. Vše začalo, když teta Alena přišla s nečekanou žádostí, která roztrhala naši rodinu na kusy. Zrada, kterou jsem pocítila, mě přiměla přehodnotit vše, co jsem kdy věděla o lásce a důvěře.
Soboty v naší rodině jsou věnovány tomu, aby děti trávily čas se svou babičkou. Tato rutina trvá už přes rok. I po narození našeho druhého dítěte projevovala moje tchyně jen malý zájem o svá vnoučata. Navštěvovala nás jednou měsíčně, přinesla dárky, strávila s nimi hodinu nebo dvě a pak odešla. Přirozeně, moje dcery ji sotva poznávaly. Moje nejstarší dcera, když
Paní Marie byla na cestě vyzvednout svou vnučku, pocítila vzácný okamžik radosti. Usmívala se, když její boty klapaly o chodník, což jí připomínalo její mladší léta. Důvodem jejího štěstí bylo, že se jí konečně podařilo zajistit si malý byt ve městě. Byl to skromný jednopokojový byt, ale byl světlý a prostorný dostatečně pro její potřeby. Šetřila pečlivě téměř dva roky, protože peníze z prodeje jejího venkovského domu stačily jen na část nákladů.
Malý Tomášek přiběhl s otevřenou náručí. Osmiletá Anička stála v rohu, kousala si ret—babička pro ni nic nepřinesla. Vždycky to tak bylo, ale nikdy si nestěžovala.
Oslavili jsme tuto příležitost v úzkém rodinném kruhu: jen táta, máma a já. Bylo to tátovo přání a máma i já jsme souhlasili. Nechtěl jsem