Jednoho večera mě moje tchyně, paní Věra, vyhodila z jejího bytu, kde jsem s manželem Petrem bydlela sotva měsíc po svatbě. Cítila jsem se zrazená a bezmocná, zatímco Petr mlčky přihlížel. Tato zpověď je o boji mladé ženy s rodinnými očekáváními, českou tradicí a vlastními sny.
Dostala jsem anonymní přání k svátku, ale podle písma jsem okamžitě poznala, kdo je jeho autorem. Věděla jsem, že se Petr vrátil do našeho města, a staré rány se znovu otevřely. Příběh o ztracené lásce, rodinných konfliktech a odvaze čelit vlastní minulosti.
Můj život se obrátil vzhůru nohama, když jsem zjistila, že můj bratr zneužil peníze určené na péči o našeho nemocného otce. Všechno, co jsme s manželem a dětmi obětovali, se rozplynulo v jednom okamžiku. Teď stojím před otázkou, zda lze rodinnou důvěru vůbec ještě někdy obnovit.
Jednoho večera jsem se vracel z práce a všiml si svého souseda, jak sedí na verandě, slzy mu stékaly po tváři. Muž středního věku zíral do dálky, očividně rozrušený. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
