Naše rodina byla vždy velmi soudržná. Dokázali jsme překonat mnoho výzev, které nám život přinesl. Vždy jsme čelili problémům s důstojností a silou. Ale když táta po dlouhé nemoci zemřel, zdálo se, že naše štěstí vyprchalo. Život v malém městě není příliš výrazný. Můj bratr a já jsme chodili do stejné školy. Táta,
Jsem svobodná matka vychovávající dva syny. Žijeme v malém dvoupokojovém bytě. Je nesmírně náročné uživit sebe a své dvě děti. Moji rodiče nám trochu pomáhají, ale stále to nestačí.
„Drobky na lince a lednice je jen studená, prázdná krabice. Její bratr a jeho děti tu byli zase a všechno nám snědli,“ zamumlal, když zvedal telefon.
Vždy jsem byla pro svou tchyni k dispozici, vyřizovala jsem pochůzky a vozila ji, kam potřebovala. Ona a můj manžel se dohodli, že každému ze svých synů zanechá dům. Ale věci se nečekaně změnily.
Můj manžel nikdy nešel na vysokou školu – začal hned pracovat, ale Jakub strávil šest let získáváním titulu. Můj syn Ondřej dokončil
„Nespoléhejte na naši pomoc, postarejte se sami!“ – prohlásila moje tchyně, přestože vlastní dva domy. V jednom žije se svým manželem a druhý pronajímá. Taková byla naše situace, když jsme se vzali. Byli jsme mladí a plní naděje, že nám možná pomohou s bydlením. Ale život má své zvraty. Rodiče mého manžela byli pevní ve svém postoji. Protože jsme se rozhodli
Když jsem se otočila, uvědomila jsem si, že můj manžel tam není. Myslela jsem si, že usnul na gauči ve své kanceláři, jak to v poslední době dělával. Vstala jsem a
Rozumím tomu. Matka mého manžela také žila na Moravě. Blížily se její 60. narozeniny, a tak jsme se rozhodli ji navštívit. Můj manžel jí zavolal z vlaku.
„Už tři roky žijeme pod jednou střechou s paní Novákovou. Kromě mé tchyně je tu můj manžel, náš tříletý syn a já. Nemůžeme si dovolit odstěhovat se. Můj manžel nevydělává dost na pokrytí všech našich výdajů. I kdybych si našla práci, můj plat jako učitelky na částečný úvazek by moc nepomohl. Takže žijeme spolu a snažíme se z toho vytěžit maximum, ale…“
Navzdory fámám, které můj bratr šířil o naší údajné chamtivosti a neochotě pomoci, jsme se s manželem snažili vybudovat náš podnik. Čelili jsme mnoha výzvám a právě když se zdálo, že se věci zlepšují, všechno se zhroutilo.
Finanční potíže neznamenají, že jsme na mizině, ale problémům jsme se nevyhnuli. Můj manžel tvrdě pracuje, ale jeho práce nám nedovoluje žádné luxusy. Takhle se to všechno odehrálo.
Ukazuje se, že nejsem pomstychtivá osoba, což je překvapivé vzhledem k světu, ve kterém žijeme. Bylo slunečné sobotní odpoledne a já si užívala klidnou procházku na naší zahradě, nasávala krásu kolem sebe a dýchala čerstvý vzduch. Najednou jsem si všimla ženy v slunečních brýlích, jak na mě mává. Když jsem se přiblížila, uvědomila jsem si, že je to moje švagrová, Marie. To, co se stalo dál, mi přineslo bolestné vzpomínky, které jsem si myslela, že jsem dávno pohřbila.
