Jsem Jana, osamělá matka tří dětí z Ostravy. Po smrti manžela jsem zůstala na všechno sama a moje máma mi odmítá pomoci s hlídáním. Bojuji s pocitem viny, zoufalstvím i hněvem, když se snažím najít cestu, jak uživit své děti a neztratit přitom samu sebe.
Před třemi lety mě dcera požádala, abych jí na chvíli pomohla s hlídáním dětí. Z malé laskavosti se stala nekonečná povinnost, která mě pohltila natolik, že jsem ztratila sama sebe. Teď stojím na rozcestí a ptám se: kde je hranice mezi láskou k rodině a vlastním životem?
Jmenuji se Jana a ocitla jsem se v těžké situaci: moje tchyně, na kterou jsem vždy spoléhala při hlídání dětí, mi oznámila, že už dál nemůže pomáhat. Děti jsou zklamané, s manželem se hádáme a já mám pocit, že jsem selhala jako matka i snacha. Každý pokus o rozhovor s tchyní otevírá staré rány a nutí mě přehodnocovat naše rodinné vztahy.
Všechno začalo obyčejným telefonátem od mé dcery, ale skončilo slzami, výčitkami a hlubokou pochybností o sobě jako matce i babičce. Souhlasila jsem, že pohlídám nemocného vnuka, protože nikdo jiný nemohl, ale zůstala jsem s pocitem, že jsem byla využita a nepochopena. Toto je můj příběh, volání ke všem prarodičům, kteří se cítí stejně.
Můj život se obrátil naruby, když jsem po narození syna poprosila svou tchyni, aby mi pomohla s hlídáním. Její reakce mě zasáhla víc, než jsem čekala, a donutila mě přehodnotit nejen naše rodinné vztahy, ale i samu sebe. Tento příběh je o očekáváních, zklamáních a odvaze najít svůj vlastní hlas.
Jmenuji se Alena a po smrti manžela jsem zůstala sama se třemi dětmi. Moje máma mi odmítá pomáhat s hlídáním, i když vím, že by mohla, a já musím pracovat, abych nás uživila. Každý den bojuji s pocitem viny, bezmoci a zoufalství, ale nevzdávám to.
Nikdy bych nevěřila, že jedno rozhodnutí rozbije naši rodinu. Odmítla jsem hlídat vnučku, protože jsem cítila, že už nemám sílu, a teď se na mě všichni dívají jako na sobce. Bolí mě to, ale stále si stojím za svým rozhodnutím.
Byla jsem na rodinné oslavě, kde se odehrál konflikt, který změnil můj vztah s rodinou mého manžela. Moje švagrová na mě naléhala, abych hlídala její dítě, a když jsem odmítla, veřejně mě ponížila. Tento zážitek mě donutil přehodnotit, co pro mě znamená rodina a kde jsou hranice mé ochoty pomáhat.
Jmenuji se Jana a po smrti manžela jsem zůstala sama se třemi dětmi. Moje máma mi odmítá pomáhat s hlídáním, i když vím, že by mohla, a já musím pracovat, abych nás uživila. Každý den bojuji s pocitem viny, únavou a bezmocí, ale nevzdávám to.
Když mě moje dcera, Eliška, požádala, abych pohlídala svou vnučku, Aničku, byla jsem nadšená. Ale co začalo jako radostný den, se proměnilo v nečekanou zkoušku. Jak mohly mé dobře míněné činy vést k tak znepokojivému výsledku?
Chtěl vzít svou ženu na rande, a tak mě požádali, abych pohlídala jejich syna. Malého Tomáška miluji, je to můj jediný vnuk, ale věci se zhoršily.
Situace je následující. Když se mé dceři narodila dcera, snažila jsem se jí pomoci: hlídala jsem vnučku, brala ji na procházky, krmila ji a prala prádlo. Snažila jsem se dělat vše, aby si moje dcera mohla odpočinout, protože vím, jak náročné je starat se o malé dítě. Ale pak se moje pomoc začala brát jako samozřejmost. Moje dcera a její manžel začali častěji chodit ven s tím, že já budu vždy k dispozici, abych se postarala o jejich dítě.
