Jednoho večera jsme s manželem odvezli naše děti k mojí mamince, abychom si odpočinuli a oslavili jeho povýšení. Netušila jsem, že ještě té noci mi mladší syn zavolá a bude mě prosit, abychom si pro něj přijeli. Ten telefonát spustil řetězec událostí, které nás donutily přehodnotit, co pro nás znamená domov a rodina.
Od chvíle, kdy jsme s Petrem vkročili do našeho prvního bytu, jsem věděla, že to nebude jednoduché. Tchyně nás neustále přesvědčovala, abychom si život užívali a neřešili hypotéku, zatímco já toužila po vlastním domově a klidu. Mezi jejími radami a našimi sny se rozhořel boj, který změnil nejen naši rodinu, ale i mě samotnou.
Celý život jsem se snažila být tou nejlepší mámou a pomáhat svým dětem, jak jen to šlo. Když můj syn Tomáš potřeboval pomoc se splácením hypotéky, neváhala jsem ani minutu. Teď ale stojím před dveřmi jeho domu a slyším, že už tam pro mě není místo – a přemýšlím, kde se stala chyba.
Jmenuji se Ondřej a s mojí ženou Terezou jsme si vysnili vlastní byt v Praze. Bez koruny od rodičů, kteří nám odmítli pomoci, jsme bojovali s hypotékou, dluhy i vlastními pochybnostmi. Nakonec jsme ale zjistili, že opravdová síla je v nás dvou, ne v penězích.
Jmenuji se Martin a poslední dva roky žiju v domě, který jsme s manželkou Lenkou koupili na hypotéku. Zatímco ostatní páry kolem nás působí šťastně a vyrovnaně, já se topím v dluzích, únavě a pocitu, že naše manželství pomalu praská ve švech. Smrt Lenčiny babičky a naše rozhodnutí nešetřit na rekonstrukci nás dostaly na pokraj sil i vztahu.
Před dvěma týdny oslavili Jana a její manžel svůj kolaudační večírek. Ano, musí splácet hypotéku na dalších 15 let, a ano, v domě je stále mnoho věcí k opravě. Ale skutečnou výzvou je vypořádat se s neustálými požadavky a námitkami jejího tchána.
Po letech tvrdé práce a konečném splacení hypotéky se Emma a Ondřej rozhodli vzít si zaslouženou dovolenou. Netušili však, že jejich domov bude během jejich nepřítomnosti obsazen nečekanými hosty.
– Nakonec moje tchyně odmítla odstěhovat se z našeho jednopokojového bytu, můžete tomu věřit? – třicetšestiletá Eliška málem plakala. – Odpočítávala jsem dny, kdy konečně budeme moci žít odděleně! Dohodli jsme se na tom společně, všechno bylo domluveno. Sama s tím souhlasila! Deset let jsme spláceli hypotéku na tento dům! A teď říká
