Jmenuji se Alexandra a v šestatřiceti letech stojím na životní křižovatce. Můj manžel Petr, o devatenáct let starší, odmítá mít další dítě, zatímco já po druhém dítěti toužím celým srdcem. Náš vztah je plný lásky, ale právě tento rozpor nás pomalu rozděluje a nutí mě přemýšlet, co je v životě opravdu důležité.
Jmenuji se Alena a nikdy bych nevěřila, jak moc může člověka změnit nemoc a bezmoc. Když jsme s manželem oba onemocněli, zůstali jsme sami proti světu a jedinou oporou nám byla víra a modlitba. Tento příběh je o tom, jak jsme hledali sílu v sobě, v Bohu i v sobě navzájem, když už nezbývalo nic jiného.
Jedné bouřlivé noci jsem s dětmi utíkala před manželem a hledala útočiště u své nejlepší kamarádky Jany. Její muž Petr nás však odmítl přijmout, což otřáslo nejen naším přátelstvím, ale i mým pohledem na rodinu a důvěru. V příběhu se ptám, jak dlouho vydrží rodinné pouto, když do něj vstoupí strach a nedůvěra.
Jednoho lednového večera jsem přišel o všechno – o ženu, domov i jistotu, že dokážu ochránit své děti. Procházel jsem zoufalstvím, hněvem i studem, ale právě v těch nejtemnějších chvílích jsem poznal, co znamená skutečná lidská blízkost. Tohle je můj příběh o ztrátě, naději a síle české solidarity.
Můj život se změnil v jediném okamžiku, když jsem stála v kuchyni naší rodinné pekárny a slyšela mámu, jak křičí, že to zvládneme sami. Všechno se zdálo být pod kontrolou, dokud nás nezastihla krize, která nás donutila přehodnotit, co pro nás rodina znamená. Tento příběh je o bolesti, hrdosti a o tom, jak těžké je někdy přijmout pomoc od těch, které milujeme nejvíc.
Jednoho večera jsme s manželem odvezli naše děti k mojí mamince, abychom si odpočinuli a oslavili jeho povýšení. Netušila jsem, že ještě té noci mi mladší syn zavolá a bude mě prosit, abychom si pro něj přijeli. Ten telefonát spustil řetězec událostí, které nás donutily přehodnotit, co pro nás znamená domov a rodina.
Všechno začalo jedním obyčejným víkendem, kdy nečekaná návštěva mého bratra rozvířila staré rány mezi mnou a mojí ženou. V emocích a nedorozuměních se náš vztah ocitl na pokraji zhroucení. Teď sedím sám v tichu a přemýšlím, jak znovu najít cestu k důvěře a klidu v naší rodině.
Naše svatba začala zvláštním darem od tety Aleny – krabicí s nápisem: ‚Neotevírat, dokud se poprvé nepohádáte.‘ Roky jsme ji nechali zavřenou, i když mezi mnou a Petrem narůstalo napětí a nevyřčené křivdy. Teď, když stojíme na rozcestí, přemýšlím, jestli by jeden otevřený dárek mohl změnit celý náš příběh.
Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi lékař v porodnici oznámil, že místo jednoho dítěte budeme mít rovnou tři. Můj život se během jediné noci obrátil vzhůru nohama a já musel čelit nejen vlastnímu strachu, ale i obavám své ženy a celé rodiny. Tento příběh je o tom, jak jsme se s manželkou museli rychle naučit zvládat chaos, únavu i nečekané radosti, které nám naše trojčata přinesla.
Nikdy by mě nenapadlo, že oznámení třetího těhotenství povede k rozpadu mého manželství. S Petrem jsme spolu byli přes deset let, vychovávali dvě krásné děti a žili jsme obyčejný, ale spokojený život v malém městě. Když jsem mu ale oznámila, že čekáme třetí dítě, všechno se změnilo a já zůstala sama na prahu nové životní etapy.
Desátý rok mého manželství se stal bodem zlomu. Můj muž, kdysi můj nejlepší přítel a opora, se proměnil v člověka, který mě měří jen podle peněz. V tomto příběhu popisuji, jak jsem se snažila zachránit naši rodinu a sebe samu.
Celý život jsem byla ta, která držela naše manželství pohromadě. Po letech snahy a bolesti jsem se rozhodla přestat bojovat sama. Právě v tu chvíli se můj manžel začal měnit a já si musela položit otázku, co vlastně od života chci.
