Jmenuji se Alena a ve třiašedesáti letech jsem se zamilovala. Po letech samoty po smrti manžela jsem našla odvahu znovu otevřít své srdce, ale místo podpory jsem čelila posměchu a nepochopení od svých dětí i okolí. Přesto věřím, že nikdy není pozdě začít znovu žít a milovat.
Jmenuji se Hana a po smrti svého manžela jsem roky žila v osamění, přesvědčená, že pro lásku už v mém životě není místo. Všechno se změnilo, když jsem potkala Viktora, muže, který mi vrátil naději a odvahu znovu otevřít své srdce. Můj příběh je o bolesti, předsudcích, rodinných konfliktech a síle milovat znovu, i když si všichni myslí, že už je pozdě.
Jmenuji se Alena a právě jsem oslavila šedesáté narozeniny. Po dvou manželstvích, zklamáních i radostech, jsem zjistila, že touha po dalším svazku ve mně pomalu vyhasíná. V tomto příběhu odhaluji, proč se s přibývajícím věkem mění pohled na lásku, samotu i vlastní hodnotu.
Ve svých devětašedesáti letech jsem poprvé pocítil, jaké to je znovu milovat – a zároveň se bát, že všechno ztratím. Snažil jsem se najít smysl v každodennosti, vyrovnat se s minulostí a pochopit, že štěstí není trvalý stav, ale mozaika okamžiků. Tento příběh je o odvaze začít znovu, i když už si myslíte, že je pozdě.
V sedmdesáti jsem se rozhodla pro novou lásku, i když jsem věděla, že tím riskuji vztahy se svými dětmi. Věřila jsem, že mám právo na štěstí, ale místo pohádky přišly hádky, slzy a samota. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem opravdu zvolila správně.
