Toto je můj příběh o tom, jak jsem roky zavírala oči před pravdou, že můj manžel Petr mě nikdy doopravdy nemiloval. Skrze každodenní hádky, rodinné intriky a bolestné chvíle jsem se naučila rozpoznávat znamení lhostejnosti a sobectví. Dnes, když se ohlížím zpět, přemýšlím, kolik z nás stále žije v iluzi a čeká na lásku, která nikdy nepřijde.
Jmenuji se David a nikdy jsem se nezajímal o otcův důchod, dokud mě život nedonutil čelit pravdě o naší rodině. Procházím cestou od lhostejnosti k bolestnému poznání, která je plná rodinných konfliktů, nevyřčených slov a těžkých rozhodnutí. Možná si i vy položíte otázku – kolik toho vlastně víme o těch, kteří nás vychovali?
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na ten nekonečný pláč, který se linul z bytu 3B v našem paneláku na pražském Proseku. Sousedé i já jsme byli svědky něčeho, co nás navždy poznamenalo, a přesto jsme dlouho nevěděli, jak zasáhnout. Když konečně dorazila policie, pravda byla mnohem horší, než jsme si kdy dokázali představit.
Jmenuji se Lucie a můj příběh je o tom, jak se z manželství plného lásky stalo prázdné soužití dvou cizinců. Můj muž Petr se po svatbě začal měnit, uzavírat do sebe a přestal o sebe i o nás pečovat. Všechno jsem se snažila zachránit, ale někdy ani největší snaha nestačí, když druhý člověk nechce slyšet.
