Jedné noci jsem s dětmi utekla od manžela, který nás dlouho týral. Zoufale jsem hledala pomoc u své nejlepší kamarádky, ale její muž nás odmítl pustit dovnitř. V temném panelákovém schodišti jsem se ptala sama sebe, jestli pro nás ještě existuje naděje.
Jmenuji se Ivana a kdysi jsem věřila, že mám všechno – milující rodinu, oporu a jistotu. Když však můj syn Matěj těžce onemocněl, zůstala jsem na všechno sama a slova nejbližších mě ranila víc než jakákoli nemoc. Toto je můj příběh o zoufalství, zradě a otázce, kam se podělo lidské soucítění.
Jmenuji se Eliška a jednoho obyčejného dne se mi obrátil život naruby. Přes dětskou chůvičku jsem zahlédla něco, co mě donutilo pochybovat o vlastní rodině, zvlášť o tchyni Nadě. Teď stojím před rozhodnutím, které může naši rodinu navždy rozdělit.
Když se mi narodil syn Matěj se stříbrnými vlasy, zůstala jsem v šoku – a srdce mi sevřel strach i hrdost. Místo radosti přišly podezření, pomluvy a rozkol v rodině. Vyprávím svůj boj o přijetí a lásku pro svého výjimečného syna.
Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou, když držím další negativní těhotenský test. Všichni kolem mě mají děti, jen já pořád čekám na zázrak, který nepřichází. V tomhle příběhu sdílím bolest, víru i odvahu nevzdat se svého snu stát se mámou – i když mi už bylo osmatřicet.
Jmenuji se Julie a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi dcera Anna s uplakanýma očima přivedla za ruku svou malou dcerku Leu. Všechno, co jsem si myslela, že mám pod kontrolou, se zhroutilo během jediné minuty. Musela jsem se postavit nejen rozpadlému manželství své dcery, ale i vlastní minulosti, strachu a předsudkům celé vesnice.
Vracím se z porodnice s novorozenou dcerou a doma mě čeká jen nepořádek a nepřipravenost. Můj manžel Petr, zahlcený prací, nesplnil nic z toho, co jsem ho prosila. V noci plné slz a zoufalství zjišťuji pravdu o našem manželství i o své vlastní síle.
Jmenuji se Eliška a stále cítím tíhu těch patnácti minut, kdy jsem poprvé nechala svého syna u maminky. Důvěra, strach a vina se ve mně mísí pokaždé, když si na ten den vzpomenu. Tato zpověď je mým pokusem pochopit, kde končí péče a začíná nezodpovědnost.
Můj příběh začíná v mrazivé prosincové noci, kdy jsem zůstala bez střechy nad hlavou se svými dvěma dětmi. Prožila jsem zoufalství, stud i nečekanou sílu komunity v našem pražském sídlišti, která nám nabídla pomoc, když už jsem nevěřila v lidi. Tato zkušenost mě hluboce změnila, postavila mě tváří v tvář předsudkům, vlastní pýše a hlavně síle solidarity.
Jednoho deštivého večera mi u dveří zazvonila dcera s vnučkou a kufry v ruce, a můj malý svět v pražské garsonce se obrátil vzhůru nohama. Najednou jsem musela být nejen matkou a babičkou, ale i hostitelkou v prostoru, kde každý centimetr znamenal kompromis. Tato zkušenost mě donutila přehodnotit, kde končí láska k rodině a začíná potřeba vlastního klidu.
Jsem Marie z Pardubic a celý život jsem věnovala svému synovi Petrovi. Po jeho svatbě a odchodu do Německa se mezi námi vytvořila propast, kterou nedokážu překonat. Každý den se ptám sama sebe, kde jsem udělala chybu a jestli jsem byla opravdu dobrou matkou.
Všechno začalo jedním nečekaným telefonátem, který mi obrátil život naruby. Moje dcera Klára se zapletla do něčeho, co mě stálo nejen klidné spaní, ale i celoživotní přátelství s Lenkou. Dnes se ptám sama sebe, jestli jsem mohla udělat něco jinak, nebo jestli je tohle prostě osud matek a dcer.
