Jsem Jana Novotná a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní manžel opustí v polorozpadlém domě s malou dcerkou. Vždy jsem byla poslušná, vychovaná k tomu, abych neodporovala, ale právě to mě dovedlo na samé dno. Teď stojím před otázkou, jestli je možné znovu najít sílu žít a odpustit nejen jemu, ale i sobě.
Celý život jsem toužila po dítěti, ale osud mi připravil jinou cestu. Po letech marných pokusů o vlastní rodinu jsme se s manželem rozhodli adoptovat dvě sestry z dětského domova v Brně. Nikdy jsem netušila, jak těžké a bolestné může být čekání na to, až se naše rodina stane skutečně úplnou.
Myslela jsem, že po šedesátce konečně začnu žít pro sebe, ale návrat dcery po rozvodu mi obrátil život naruby. Místo klidných rán jsem se stala chůvou, kuchařkou a bankomatem, a láska k rodině se změnila v tiché zklamání. Teprve když jsem si uvědomila, kolik jsem toho obětovala, našla jsem odvahu promluvit.
Jmenuji se Anna a můj život se obrátil naruby v momentě, kdy můj manžel Petr beze stopy zmizel. Zůstala jsem sama s dvěma dětmi, bez práce a bez jistoty, že se ještě někdy vrátí. Toto je příběh o tom, jak jsem se musela rozhodnout, zda budu čekat na zázrak, nebo vezmu svůj osud do vlastních rukou.
Můj život se obrátil naruby, když jsem po narození syna poprosila svou tchyni, aby mi pomohla s hlídáním. Její reakce mě zasáhla víc, než jsem čekala, a donutila mě přehodnotit nejen naše rodinné vztahy, ale i samu sebe. Tento příběh je o očekáváních, zklamáních a odvaze najít svůj vlastní hlas.
Jmenuji se Klára a nikdy bych nevěřila, jak osamělý může být začátek mateřství. S manželem jsme dlouho plánovali rodinu, protože jsme oba chtěli nejdřív něco dokázat. Když se nám narodila dcera, zůstali jsme na všechno sami – ti, kteří slibovali pomoc, najednou nebyli nikde.
Jmenuji se Petra a bojuji s nespravedlivou tradicí v rodině mého muže, která rozděluje mé děti. Moje tchyně otevřeně upřednostňuje mého syna před mou dcerou z prvního manželství a já už nevím, jak ochránit své děti před bolestí a ponížením. Každý den hledám odvahu postavit se za svou rodinu a najít cestu ke spravedlnosti.
Jmenuji se Monika a nikdy by mě nenapadlo, že rozhodnutí kojit svého syna Filipa až do jeho osmi let roztrhne naši rodinu. Věřila jsem, že dělám to nejlepší, ale dnes stojím před zrcadlem a ptám se, kde se to všechno pokazilo. Toto je můj příběh o vině, nepochopení a hledání odpuštění mezi nejbližšími.
Jsem Jana a právě jsem své dceři řekla, že jí už nepomůžu, dokud neopustí svého muže. Její manžel je lenoch, který ji i děti nechává na holičkách, a já už nevím, jak dál. Tahle volba mě ničí, ale mám pocit, že jinak ji nikdy nezachráním.
Můj třináctiletý syn se mě zeptal, proč se s nikým nescházím po rozvodu. Nedokázala jsem mu říct, že mám strach z dalšího zklamání a samoty, která přichází, když čekáte na zprávu, která nikdy nepřijde. Tento rozhovor mě přinutil čelit svým vlastním obavám a otevřít staré rány, které jsem se snažila před synem skrývat.
Ten rok, kdy se mi narodil syn, jsem se ocitla v pasti mezi očekáváními své matky a tchyně. Mé manželství s Tomášem se hroutilo pod tíhou hádek, finančních starostí a rodinných konfliktů. Ve snaze zavděčit se všem jsem ztratila samu sebe a zjistila, jak těžké je najít svůj vlastní hlas, když všichni kolem křičí.
Všechno se změnilo v den, kdy mě Petr opustil a nechal mě s dětmi v rozpadající se chalupě na konci vesnice. Bojovala jsem s pocitem viny, strachu a beznaděje, ale musela jsem najít sílu pro své děti. Toto je příběh o hledání nového začátku, který místo štěstí přinesl jen další zkoušky.
