Jsem Marie a celý život jsem se snažila být dobrou matkou i babičkou. Po rozvodu jsem sama vychovala dva syny, obětovala jsem jim vše, dokonce jsem jim darovala byt. Teď mi ale snacha oznámila, že mě v rodině nechtějí a mám chodit jen na svátky – a já nevím, kde jsem udělala chybu.
Jsem Jana a nikdy jsem si nemyslela, že jedno rozhodnutí mého syna roztrhá naši rodinu na kusy. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě, ale když syn přišel s tím, že jeho žena chce žít odděleně a máme prodat naše společné bydlení, všechno se změnilo. Teď mě syn viní z toho, že musí s rodinou bydlet v podnájmu, a já nevím, kde jsme jako rodiče udělali chybu.
Jmenuji se Marie, je mi 68 let a mám jedinou dceru, Lucii. Celý život jsem ji vychovávala sama a snažila se být tou nejlepší matkou, jakou jsem dokázala být. Teď mi ale Lucie říká, že jsem toxická, a já se snažím pochopit, kde se stala chyba a jestli je možné napravit vztah, který byl kdysi tak pevný.
Jmenuji se Alena a celý život jsem obětovala svým dětem. Teď, když jsou dospělé a já zůstávám sama v našem panelákovém bytě v Ostravě, cítím prázdnotu, kterou nedokážu zaplnit. Hledám odpověď na to, jestli může být mateřská láska až příliš velká – a co dělat, když už není komu ji dávat.
Jmenuji se Marie, je mi 74 let a stále nechápu, kde jsem jako matka udělala chybu. Jeden nevinný dárek pro vnučku navždy zničil můj vztah s dcerou Janou. Toto je příběh o obětech, nedorozuměních a bolesti, kterou ani ta nejhlubší láska nedokáže zahojit.
Jsem Marie, babička tří vnoučat, která celý život toužila po domě u Vltavy. Když jsem si svůj sen konečně splnila, otevřely se staré rodinné rány a nevyřčená slova. Teď přemýšlím, jestli štěstí opravdu stojí za to, když ho zaplatím slzami svých nejbližších.
Jsem Marie, sedmdesátiletá vdova z malého města na Vysočině. Po smrti manžela jsem zůstala sama a začala se cítit jako přítěž pro svou jedinou dceru Janu, která má vlastní rodinu a starosti. V tomto příběhu popisuji své pocity osamělosti, vinu i touhu po pochopení a blízkosti.
Jsem Alena a celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Když si můj syn Tomáš přivedl domů svou ženu Lucii, doufala jsem, že budeme jedna velká rodina. Místo toho jsem se ocitla v nekonečném kruhu nedorozumění, ticha a pocitu, že ztrácím nejen syna, ale i samu sebe.
Jmenuji se Marie a po čtyřiceti letech v nemocnici jsem se konečně dočkala důchodu. Místo klidu mě ale čekalo nečekané napětí s dcerou, která předpokládala, že teď budu hlídat vnoučata na plný úvazek. Musela jsem si vybojovat právo na vlastní život a štěstí, i když to znamenalo zklamat vlastní rodinu.
Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní syn požádá, abych při návštěvě Prahy bydlela v hotelu místo u něj doma. Tato situace mě hluboce zasáhla a přinutila přemýšlet o tom, jak se mění vztahy mezi rodiči a dětmi v dnešní době. V příběhu popisuji své pocity, rodinné konflikty i snahu pochopit novou generaci.
Jsem Marie, důchodkyně z malého města, která celý život dřela, aby dala své dceři Janě to nejlepší. Když jsem přestala finančně pomáhat, Jana mě odstřihla od svého života i od vnuka. Teď sedím sama v prázdném bytě a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Jmenuji se Jarmila a nikdy bych nevěřila, že se jednou budu stydět před vlastní dcerou. Vždycky jsem se snažila dát své rodině všechno, co bylo v mých silách, ale teď, když nemám peníze jako rodiče mého zetě, cítím, jak se mezi mnou a dcerou otevírá propast. Je to příběh o bolesti, nepochopení a touze po lásce, která by neměla být měřena penězi.
