Jmenuji se Petra a celý život jsem se snažila být tou nejlepší dcerou, jakou si moje máma, paní Věra, přála. Po smrti táty se z ní stal středobod naší rodiny, ale její očekávání a touha po naší blízkosti mě začaly dusit. Příběh o tom, jak jsem hledala cestu mezi láskou k mámě a potřebou žít svůj vlastní život.
Jmenuji se Jan a celý život jsem se snažil být oporou své rodině. Když mě má vnučka jednoho večera upřímně konfrontovala otázkou, proč nechci, aby žili lépe, musel jsem se postavit vlastním strachům a rodinným tajemstvím. Tento příběh je o tom, jak těžké je pustit minulost a dovolit svým blízkým najít vlastní cestu ke štěstí.
Celý život jsem dřela v zahraničí, abych svým třem dětem zajistila střechu nad hlavou. Teď, když jsem se vrátila domů, mě vlastní děti nechtějí přijmout pod svou střechu. Bolí mě to víc než všechny roky odloučení a dřiny.
Celý život jsem si zakládala na samostatnosti a odmítala jakoukoli pomoc. Teď, když jsem stará a sama, si uvědomuji, jak moc mi chybí blízkost a obyčejná lidská přítomnost. Přemýšlím, jestli jsem si svou samotu nezpůsobila sama a jestli je ještě šance něco změnit.
Od začátku jsem si s tchyní rozuměla a byla jsem vděčná za její pomoc s dětmi. Myslela jsem si, že jí to dělá radost, dokud jsem nezjistila, jak moc ji to vyčerpává. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem nebyla slepá k jejím potřebám a kde je hranice mezi vděčností a vyčerpáním.
Po smrti mého manžela mi dcera nabídla, abych se k nim nastěhovala. Netušila, že právě já se té blízkosti nejvíc bojím – a že samota někdy bolí méně než sdílený život pod jednou střechou. Příběh o ztrátě, rodinných konfliktech a hledání vlastního místa v novém světě.
Jsem Marie a celý život jsem se snažila být dobrou matkou i babičkou. Po rozvodu jsem sama vychovala dva syny, obětovala jsem jim vše, dokonce jsem jim darovala byt. Teď mi ale snacha oznámila, že mě v rodině nechtějí a mám chodit jen na svátky – a já nevím, kde jsem udělala chybu.
Jsem Jana a nikdy jsem si nemyslela, že jedno rozhodnutí mého syna roztrhá naši rodinu na kusy. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě, ale když syn přišel s tím, že jeho žena chce žít odděleně a máme prodat naše společné bydlení, všechno se změnilo. Teď mě syn viní z toho, že musí s rodinou bydlet v podnájmu, a já nevím, kde jsme jako rodiče udělali chybu.
Jmenuji se Marie, je mi 68 let a mám jedinou dceru, Lucii. Celý život jsem ji vychovávala sama a snažila se být tou nejlepší matkou, jakou jsem dokázala být. Teď mi ale Lucie říká, že jsem toxická, a já se snažím pochopit, kde se stala chyba a jestli je možné napravit vztah, který byl kdysi tak pevný.
Jmenuji se Alena a celý život jsem obětovala svým dětem. Teď, když jsou dospělé a já zůstávám sama v našem panelákovém bytě v Ostravě, cítím prázdnotu, kterou nedokážu zaplnit. Hledám odpověď na to, jestli může být mateřská láska až příliš velká – a co dělat, když už není komu ji dávat.
Jmenuji se Marie, je mi 74 let a stále nechápu, kde jsem jako matka udělala chybu. Jeden nevinný dárek pro vnučku navždy zničil můj vztah s dcerou Janou. Toto je příběh o obětech, nedorozuměních a bolesti, kterou ani ta nejhlubší láska nedokáže zahojit.
Jsem Marie, babička tří vnoučat, která celý život toužila po domě u Vltavy. Když jsem si svůj sen konečně splnila, otevřely se staré rodinné rány a nevyřčená slova. Teď přemýšlím, jestli štěstí opravdu stojí za to, když ho zaplatím slzami svých nejbližších.
