Jednoho deštivého odpoledne jsem stála před dveřmi rodičovského bytu, klíče v ruce, a poprvé v životě jsem se bála vejít. Máma mi otevřela s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla, a její slova mě zasáhla hlouběji než jakýkoli výčitky v dětství. Od té chvíle se náš vztah začal rozpadat a já musela čelit otázce, co vlastně znamená domov a jestli je možné ho znovu najít.
Jednoho deštivého večera mi máma oznámila, že se k nám stěhuje. V naší malé garsonce už jsme byli tři – já, Honza a náš čtyřletý syn Matýsek. Najednou jsme museli sdílet jeden pokoj ve čtyřech a každý den bojovat o kousek soukromí, klidu i vzduchu.
Jmenuji se Kateřina a celý život jsem toužila po velké rodině, kterou jsem nikdy neměla. S manželem Tomášem jsme se nastěhovali do domu po mé babičce, abychom si splnili sen a ušetřili na vlastní bydlení. Jenže máma mi dala kruté ultimátum, které mě postavilo před volbu: splnit její podmínky, nebo přijít o domov i budoucnost.
