Jmenuji se Marie a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života. Moje snacha mě tlačí, abych prodala svůj dům a pomohla tak synovi s dostavbou jejich vysněného domu, ale bojím se, že tím přijdu o všechno. V příběhu popisuji bolestné rodinné konflikty, strach ze samoty a otázku, kde končí povinnost matky a začíná právo na vlastní život.
Jsem rozvedená matka malé dcery a zároveň jedinou oporou svého nevlastního otce Františka, který žije sám na venkově. Když jsem mu navrhla, aby se přestěhoval do domova pro seniory, rozplakal se a odmítl. Teď stojím na rozcestí mezi jeho důstojností a potřebami své vlastní rodiny.
V sedmdesáti jsem se rozhodla pro novou lásku, i když jsem věděla, že tím riskuji vztahy se svými dětmi. Věřila jsem, že mám právo na štěstí, ale místo pohádky přišly hádky, slzy a samota. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem opravdu zvolila správně.
Jmenuji se Milena a po šedesátce jsem se rozhodla vzdát deseti věcí, o kterých jsem si myslela, že mi už nic nepřinášejí. Jenže některé ztráty mě začaly tížit víc, než jsem čekala. V tomto příběhu otevřeně popisuji své chyby, vnitřní boje i to, co bych dnes udělala jinak.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi dcera Markéta oznámila, že bych se měla přestěhovat do domova pro seniory. Po letech boje s neplodností jsme s manželem Petrem konečně měli dvojčata, Markétu a Tomáše, a věřili jsme, že náš domov bude vždy plný smíchu. Ale když přišlo rozhodnutí prodat náš dům kvůli financím, všechno se změnilo a my jsme museli najít novou cestu k rodinné jednotě.
Svatba mé sestry Kláry změnila celý náš život. Když se k nám nastěhovala babička, začala jsem cítit, že rodinná pouta nejsou jen radostí, ale i těžkým závazkem. Každý den jsem bojovala s pocitem viny i bezmoci, když jsem viděla, jak se naše rodina pomalu rozpadá.
Jmenuji se Alice a nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v situaci, kdy budu muset řešit, jestli má moje vlastní babička co jíst. Všechno začalo jedním obyčejným dnem před obchodem, kdy mi sousedka řekla něco, co mi změnilo život. Od té chvíle jsem musela čelit pravdě o naší rodině, o sobě i o tom, jak snadno se může člověk stát neviditelným.
Jmenuji se Jana a už deset let jsem rozvedená, přesto každý den navštěvuji svou bývalou tchyni, paní Novotnou. Lidé v našem paneláku si šuškají a nechápou, proč to dělám, když mám nového manžela a vlastní rodinu. Jenže nikdo netuší, co mě k těmto návštěvám opravdu vede a jaké tajemství mezi mnou a paní Novotnou zůstává nevyřčené.
Jmenuji se Alena a nikdy by mě nenapadlo, že se vlastní rodina může stát zdrojem takového napětí. Půjčili jsme synovi a jeho ženě náš druhý byt, aby mohli začít nový život, ale teď už rok odmítají odejít. Každý den se ptám sama sebe, kde je hranice mezi pomocí a zneužitím důvěry.
Jednoho deštivého večera mi mamka oznámila, že příští měsíc odjíždí s tátou na dovolenou a já budu mít na starost bráchu a dědu. Nejprve jsem si myslela, že to bude jednoduché, ale brzy jsem zjistila, že být hlavou domácnosti není jen o vaření a úklidu. Tahle zkušenost mi obrátila život naruby a donutila mě přehodnotit, co vlastně znamená rodina a odpovědnost.
Jmenuji se Klára a celý život jsem obětovala svému jedinému synovi, Tomášovi. Když jsem si konečně chtěla začít užívat zaslouženého klidu, jeho prosba o pomoc mě vtáhla do víru událostí, které mi převrátily život naruby. Teď stojím na prahu stáří a ptám se sama sebe, jestli mateřská láska někdy neznamená i ztrátu sebe sama.
Jmenuji se Jaroslav a můj život se rozpadl během jednoho jediného večera, kdy jsem konečně uslyšel slova, která jsem roky odmítal slyšet. V rodině, kde se mlčí místo mluví, jsem musel najít odvahu postavit se pravdě a přijmout vděčnost za to, co mám, i když to znamenalo bolestnou ztrátu. Teprve když jsem ztratil téměř vše, pochopil jsem, jak důležité je žít v přítomném okamžiku a naslouchat těm, kteří nás milují.
