Živě si pamatuji den, kdy moje teta, sestra mé mámy, vzala naši nemocnou babičku k sobě domů. To, co nám řekla, bylo zraňující a nezapomenutelné. Pronesla velké řeči, které by mohly být napsány do knihy citátů. Teta nebyla příliš laskavá. Urážela nás různými způsoby. V podstatě šlo o to, jak my, nevděčníci, chceme umístit naši chudou, křehkou babičku do domova důchodců.