Když se Jana provdá za Petra, ocitá se v roli, kterou si nikdy nepředstavovala—stává se nevlastní matkou jeho dospívající dcery, Aničky. Jak se snaží najít své místo v této nové rodinné dynamice, její cesta je plná výzev a uvědomění, které vedou k nečekanému závěru.
„Poslouchej mě dobře, chlapče…“ zašeptal otec, jeho hlas sotva slyšitelný. Každý nádech byl boj. Nemoc byla neúprosná, den za dnem mu kradla sílu. Ležel v šeru pokoje, křehký a unavený. Pro mě byl jen stínem toho silného muže, kterého jsem kdysi znal. Můj otec byl vždy pilířem síly, plný života a smíchu. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Jakuba… Potřebuje někoho, kdo na něj dohlédne. Je jiný než ostatní…“
Po narození našeho syna jsem si našel vedlejší práci, abych pomohl s výdaji. Místo úlevy to však vedlo k nečekaným finančním požadavkům od mé partnerky.
Vyrůstal jsem v malém městě na Moravě, kde byl můj vztah s otcem vždy směsicí obdivu a odstupu. Byl to muž málomluvný, zatímco já jako dítě toužil po rozhovorech. Jak jsem dospíval, hledal jsem nezávislost a přestěhoval se do rušného života v Praze, který se zdál být světem vzdáleným od mého tichého rodného města. Náš vztah byl zdvořilý, ale postrádal hloubku. Když bylo jasné, že už nemůže žít sám, rozhodnutí přestěhovat ho do pečovatelského zařízení bylo nevyhnutelné, přesto zanechalo bolest, kterou slova nedokázala zahojit.
Rozumím tomu. Matka mého manžela také žila na Moravě. Blížily se její 60. narozeniny, a tak jsme se rozhodli ji navštívit. Můj manžel jí zavolal z vlaku.
