Jmenuji se Marek a celý život jsem vyrůstal v dětském domově, kde jsem toužil po skutečné rodině. Po bolestivém odmítnutí jednou rodinou jsem ztratil naději, že někdy najdu domov, ale pak se objevili Jana a Petr a všechno se změnilo. Je to příběh o zklamání, naději a odvaze znovu věřit.
Jmenuji se Anna a můj život se obrátil naruby v momentě, kdy můj manžel Petr beze stopy zmizel. Zůstala jsem sama s dvěma dětmi, bez práce a bez jistoty, že se ještě někdy vrátí. Toto je příběh o tom, jak jsem se musela rozhodnout, zda budu čekat na zázrak, nebo vezmu svůj osud do vlastních rukou.
Můj život se obrátil vzhůru nohama, když mi lékař oznámil diagnózu rakoviny. V té nejtěžší chvíli mě ale zasáhlo ještě něco horšího – zrada mého manžela, kterému jsem věřila nejvíc. Musela jsem se postavit nejen nemoci, ale i samotě a znovu najít sílu žít.
Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou a v očích mám slzy, když slyším, jak se rodiče hádají za zavřenými dveřmi. V té chvíli jsem poprvé upřímně prosila Boha o pomoc, protože jsem nevěděla, jak dál. Díky víře a modlitbě jsem našla sílu překonat rodinné krize a pochopit, že i v největší tmě může být světlo.
Jmenuji se Lenka a nikdy nezapomenu na tu noc, kdy mě odvedli ze starého bytu. Roky jsem čekala na maminku, doufala, že se vrátí, ale místo toho jsem našla něco, co jsem ani nehledala – novou rodinu. Toto je příběh o bolesti, naději a lásce, která přijde, když ji nejméně čekáš.
Jednoho rána se mi zhroutil celý svět, když moje žena Jana zkolabovala v kuchyni. V zoufalství a bezmoci jsem se obrátil k víře a modlitbě, i když jsem v ně nikdy moc nevěřil. Tahle zkušenost mě změnila a naučila mě, že i v nejtemnějších chvílích může člověk najít sílu tam, kde by ji nikdy nehledal.
Jmenuji se Alena a nikdy bych nevěřila, jak moc může člověka změnit nemoc a bezmoc. Když jsme s manželem oba onemocněli, zůstali jsme sami proti světu a jedinou oporou nám byla víra a modlitba. Tento příběh je o tom, jak jsme hledali sílu v sobě, v Bohu i v sobě navzájem, když už nezbývalo nic jiného.
Jednoho lednového večera jsem přišel o všechno – o ženu, domov i jistotu, že dokážu ochránit své děti. Procházel jsem zoufalstvím, hněvem i studem, ale právě v těch nejtemnějších chvílích jsem poznal, co znamená skutečná lidská blízkost. Tohle je můj příběh o ztrátě, naději a síle české solidarity.
Jmenuji se Anička a svůj domov jsem hledala dlouhé roky. Po odchodu maminky jsem žila v dětském domově, kde jsem každý den čekala, že si pro mě přijde. Nakonec jsem našla novou rodinu, ale cesta k ní byla plná bolesti, strachu i naděje.
Když jsem se dozvěděl, že máma je vážně nemocná, zhroutil se mi svět. V příběhu popisuji, jak jsem hledal sílu v modlitbě, v rodině i v sobě, abychom to společně zvládli. Sdílím své pochybnosti, strachy i okamžiky, kdy jsem málem ztratil víru – a jak jsem ji znovu našel.
Jednoho mrazivého rána jsem našla v poštovní schránce obálku s nečekaným darem a vzkazem, který mi změnil pohled na svět. V paneláku na pražském Jižním Městě se rozběhla lavina emocí, podezírání i solidarity, když se ukázalo, že podobný dopis dostalo dalších 299 rodin. Příběh o tom, jak jeden anonymní čin dokáže rozvířit stojaté vody každodenního života a odhalit pravé tváře lidí kolem nás.
Jmenuji se Matěj a ještě před rokem jsem spal s mámou a sestrou na lavičce v parku na Letné. Každý den jsem tam hrál šachy s neznámými lidmi, abych zapomněl na hlad a strach. Nikdo netušil, že tahle hra mi jednou otevře dveře k novému životu – a možná i k odpuštění.
