Jmenuji se Lenka a po autonehodě jsem strávila dvacet měsíců v kómatu. Můj táta, pan Novotný, mi každý den hrál na kytaru u nemocničního lůžka, i když mu lékaři říkali, že naděje je mizivá. Probudila jsem se v okamžiku, kdy jsem zaslechla jeho hlas a tóny naší oblíbené písničky.
Sedím v nemocniční čekárně a modlím se za svou maminku, která bojuje o život. Vzpomínám na naše společné chvíle, na rodinné hádky i smíření, a přemýšlím, jestli víra a modlitba opravdu dokážou změnit osud. Tento příběh je o tom, jak jsem v nejtěžších chvílích našla sílu v rodině a naději v modlitbě.
Celý život jsem snila o vlastní zahradě, ale nikdy jsem netušila, že právě ona mi pomůže znovu najít cestu k mé dceři Lence. Po letech mlčení a bolesti jsme díky společné práci na zahradě začaly znovu mluvit a odpouštět si. Dnes, když se dívám z okna na rozkvetlé záhony, vím, že jsem našla nejen svůj domov, ale i ztracenou rodinu.
Jmenuji se Tereza a žiji s manželem Petrem a naším čtyřletým synem Matějem v malém panelákovém bytě na pražském sídlišti. Každý den zápasím s pocitem stísněnosti, nepochopení a touhou po lepším životě, zatímco se snažím udržet naši rodinu pohromadě. Sdílím svůj příběh plný hádek, ticha, obětí a nevyřčených přání, která se ztrácejí mezi čtyřmi stěnami našeho bytu.
V tomto příběhu popisuji, jak se do mého života vkradla samota a strach, když můj manžel Martin ztratil smysl života. Měsíce jsem byla jediná, kdo držel naši rodinu pohromadě, a modlitba i víra se staly mou poslední oporou. Je to vyprávění o boji s vlastními slabostmi, o naději a o tom, jak láska přežívá i v těch nejtemnějších chvílích.
Jmenuji se Klára a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset živit vlastní mámu. Když nás opustil táta a dluhy začaly dusit náš malý byt v Ostravě, zůstala jsem na všechno sama. Jen díky víře, modlitbě a nečekané síle jsem dokázala najít cestu ven z beznaděje.
Jmenuji se Jana a můj život se navždy změnil v okamžiku, kdy jsem přišla o svou dceru Kláru při tragické nehodě. V srdci bolesti a zoufalství jsem objevila její dopis, který mi pomohl najít sílu pokračovat dál. Sdílím svůj příběh, abych ukázala, že i v nejtemnějších chvílích může vzniknout naděje.
Jmenuji se Matěj a ještě před rokem jsem spal s mámou a sestrou pod mostem u Vltavy. Každý den jsem utíkal do parku, kde jsem na staré šachovnici nacházel klid i naději. Dnes stojím před rozhodnutím, které může změnit život nejen mně, ale i celé mé rodině.
Jmenuji se Tomáš a v osmnácti mi lékaři oznámili, že mám vzácnou genetickou poruchu, která mi nedává moc šancí na dlouhý život. Přesto jsem se rozhodl bojovat, dokončil jsem gymnázium s vyznamenáním a dnes pracuji jako novinář v Praze. Můj příběh je o bolesti, vzdoru, rodinných konfliktech i naději, která mě nikdy neopustila.
Jednoho rána jsem stála před naším domem v Plzni, který pohltily plameny, a v ruce svírala jen klíče a modlitební knížku po babičce. Všechno, co jsme milovali, zmizelo během pár hodin – fotky, dopisy, vzpomínky na dětství. Přesto jsem v těch nejtemnějších chvílích našla sílu v modlitbě a víře, která nás jako rodinu držela pohromadě.
Pracovala jsem jako servírka v malé kavárně v Brně, když mi jednoho deštivého odpoledne do života vstoupil pan Novotný. Jeho nečekaně velkorysý čin mě zasáhl víc, než jsem si kdy dokázala představit, a donutil mě přemýšlet o tom, co je v životě opravdu důležité. Tento příběh je o naději, lidskosti a o tom, jak i malý čin může změnit celý svět jednoho člověka.
Jmenuji se Alena a celý život jsem toužila po dítěti, ale lékaři mi opakovali, že nikdy nebudu matkou. Po letech bolesti, samoty a nepochopení jsem se rozhodla jít proti všem a díky moderní medicíně jsem v 68 letech porodila dceru. Můj příběh je o naději, odvaze a o tom, jak těžké je čelit předsudkům v české společnosti.
