Jmenuji se Jaroslava a v sedmdesáti šesti letech jsem zažila zradu, kterou bych nečekala ani od cizích, natož od vlastní rodiny. Po těžké nemoci a zlomenině jsem se ocitla v situaci, kdy mi dcera navrhla přestěhování k ní – a já netušila, že za tím stojí mnohem víc než jen starost o moji pohodu. Můj příběh je o důvěře, zklamání a odvaze postavit se za sebe i proti těm nejbližším.
Nikdy jsem netoužila po velkém životě, ale manžel mě do něj vtáhl. Když mě opustil a já zůstala upoutaná na lůžko, přišla mi na pomoc jeho matka. To, co následovalo, změnilo nejen můj pohled na rodinu, ale i na sebe samu.
Jmenuji se Viktor a s manželkou Lenkou jsme spolu přes deset let. Když jsem přišel o práci, moje matka Jana nám odmítla pomoci, přestože jsme byli v nouzi. Teď, když je ona nemocná a potřebuje naši pomoc, stojíme před těžkým rozhodnutím, které zkouší nejen naši rodinu, ale i mé vlastní svědomí.
Jana vždy byla oporou své rodiny, ale když její matka Alena začne být nemocná, trvá na tom, že se přestěhuje k Janě a jejímu malému synovi Tomášovi. Alena tvrdí, že se bojí být sama, když je nemocná, ale neuvědomuje si, jaký tlak její návštěvy vyvíjejí na Janinu domácnost. Tento příběh zkoumá složitosti rodinných povinností a výzvy při nastavování hranic s blízkými.
Opustil je, aby se o sebe postarali sami, a jednoduše zmizel. Neuvěřitelný zvrat osudu přivedl muže zpět po 25 letech, ale jeho činy byly neodpustitelné.
Jednoho večera jsem se vracel z práce a všiml si svého souseda, jak sedí na verandě, slzy mu stékaly po tváři. Muž středního věku zíral do dálky, očividně rozrušený. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
„Poslouchej mě, synu…“ zašeptala matka. Každé slovo bylo pro ni boj. Nemoc jí pomalu vysávala život. Ležela v posteli, vyhublá. Michalovi se zdála jako stín ženy, kterou kdysi byla. Vždy byla vysoká, silná a usměvavá. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Lýdii… Potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Není jako ostatní…“
V malém českém městečku, mladý chlapec jménem Tomáš slíbí své nejlepší kamarádce Sáře, že tu pro ni vždy bude. Jak stárnou, život je zavede na různé cesty a slib je podroben zkoušce. Toto je příběh o přátelství, snech a tvrdé realitě života.
Naše sousedka, Růžena, hostí během léta mnoho hostů, a její dům není příliš velký. Většina hostů přijíždí s dětmi, protože hlavní atrakcí je nedaleká pláž.
„Poslouchej mě, synu…“ zašeptala matka. Každé slovo bylo boj, jak jí nemoc pomalu vysávala život. Ležela v posteli, křehká a vyhublá. Jakub ji sotva poznával; vždy byla vysoká, silná a plná života. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Aničku… Potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Není jako ostatní…“
Svou první lásku jsem potkala hned po maturitě. Byla jsem tak zahlcena emocemi, že jsem okamžitě začala přemýšlet o naší společné budoucnosti. Vzali jsme se poměrně rychle, bez velkého rozmýšlení. Měli jsme velkou, okázalou svatbu na venkovském statku. Oslavovali jsme tři dny, jak je u nás zvykem. Moje matka byla nadšená, že jsem našla svou spřízněnou duši. Její dar byl
Cestou na oslavu kamarádky jsem se rozhodla koupit kytici jako milý doplněk k jejímu dárku. Když jsem odcházela od květináře, přistoupil ke mně mladý chlapec s očima, která nesla svět smutku. Zeptal se, jestli by mohl koupit květiny pro svou maminku. Důvod jeho žádosti mě zanechal v šoku a zármutku.
