Jmenuji se Markéta a myslela jsem, že mám svůj život pevně v rukou, dokud můj syn Jakub vážně neonemocněl. Místo podpory jsem narazila na nepochopení, osamělost a rozpad rodinných vztahů. Tento příběh je o boji, který vede matka nejen s nemocí svého dítěte, ale i s vlastní rodinou a společností.
Od prvního dne jsem věřila, že moje tchyně je šťastná, když nám pomáhá s dětmi, ale skutečnost byla mnohem složitější. Teprve když jsem zaslechla její pláč za zavřenými dveřmi, došlo mi, jak moc jsem byla slepá k jejím potřebám. Toto je můj pokus napravit křivdu a zamyslet se nad tím, jak často skutečně nasloucháme těm, kteří nám nejvíce pomáhají.
Jmenuji se Anička a odjakživa jsem milovala kreslení a tvoření, ale babička s dědou mi každý rok dávají panenky a stavebnice, které mě vůbec nebaví. Snažila jsem se jim vysvětlit, co mě opravdu těší, ale oni trvají na svém, protože „tohle je pro holčičky nejlepší“. Tenhle příběh je o tom, jak moc může bolet, když vás vlastní rodina nechce slyšet, i když křičíte celým srdcem.
Jmenuji se Martina a letos v létě jsem zažila největší rodinnou krizi svého života. Moje maminka, babička mých dětí, vzala na dovolenou k moři jen mého synovce a moji dceru nechala doma. Když jsem odmítla přispět na výlet, protože moje dcera nikam nejela, rozpoutala se bouře výčitek, hádek a nepochopení, která naši rodinu rozdělila.
Celé roky jsem se snažila potěšit svou snachu dárky, ale místo radosti jsem sklízela jen kritiku a chlad. Po letech napětí a nedorozumění jsem dospěla na hranici svých sil a rozhodla se už nikdy nic nedarovat. Právě v tom okamžiku jsme však obě našly cestu k vzájemnému respektu a pochopení.
Jmenuji se Klára a odjakživa jsem měla pocit, že mě moji prarodiče neberou vážně. Nejvíc to bolí, když mi každý rok dávají hračky, které mě vůbec nezajímají, i když jim opakovaně říkám, co bych si opravdu přála. Tento příběh je o tom, jak těžké je být slyšen v rodině, kde se generace neshodnou, a jak moc toužím po opravdovém pochopení.
