Jmenuji se Veronika a roky jsem byla pro všechny neviditelná – pro manžela, děti, dokonce i pro sebe samotnou. Teprve nečekané přátelství se sousedkou mě přimělo začít si klást otázky, kterých jsem se dřív bála. Můj příběh je o hledání vlastní hodnoty a odvaze změnit svůj život.
Celý život jsem byla ta, která všechno zvládne, zatímco maminka věnovala veškerou pozornost mému bratrovi. Teď, když je maminka nemocná a zůstala sama, bratr na ni nemá čas – a všechny povinnosti i starosti padly na mě. V této zpovědi odhaluji, jaké to je být neviditelnou silou rodiny a ptám se, kde jsou hranice obětování.
Jmenuji se Veronika a nikdy nezapomenu na ten večer v malé pražské hospodě, kdy jsem se cítila naprosto neviditelná. Můj partner Tomáš byl středem pozornosti číšníka, zatímco já jsem byla ignorována, jako bych tam vůbec nebyla. Přesto jsem se rozhodla zachovat slušnost a odejít s hlavou vztyčenou, i když mě to uvnitř bolelo.
Po smrti mého bratra Petra jsem zůstala jen s krabicí starých fotek a pocitem, že pro naši rodinu už neexistuji. Vždycky jsme byli s Petrem nerozluční, ale jeho odchod všechno změnil – a nejvíc mě zraňuje, jak mě vlastní rodina odsunula stranou. Teď se ptám: má ještě smysl bojovat o místo v rodině, která mě přehlíží?
