Jmenuji se Marie a blížím se k sedmdesátým narozeninám, ale místo radosti mě obklopuje ticho a samota. Můj jediný syn Petr se mi vzdálil kvůli své ženě, která si nepřeje, abychom byli v kontaktu. V tomto příběhu sdílím své zoufalství, bolest i naději, že najdu cestu zpět k synovi, a ptám se vás: co byste dělali na mém místě?
Jmenuji se Jana a píšu tento příběh s těžkým srdcem. Moje dcera Klára se po svatbě změnila k nepoznání a já mám pocit, že ji ztrácím. Nejvíc mě bolí, že nepřišla ani na manželovy kulatiny, a já nevím, jestli jsem selhala jako matka, nebo jestli je na vině někdo jiný.
Sedím na pohovce a slzy mi stékají po tvářích, protože jsem se o svatbě svého jediného syna dozvěděla od sousedky. V hlavě mi víří otázky, proč mě můj vlastní syn vynechal z nejdůležitějšího dne svého života. Přesto se rozhodnu postavit čelem své budoucí snaše a zjistit pravdu, i když to znamená otevřít staré rodinné rány.
Jmenuji se Božena a vždy jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co máme. Ale když jsem začala pozorovat, jak se moje vnučka Anička uzavírá do sebe a vzdaluje se nám všem, musela jsem čelit pravdě o tom, že v naší rodině není všechno v pořádku. Tento příběh je o bolesti, kterou způsobuje upřednostňování jednoho dítěte před druhým, a o odvaze postavit se vlastní dceři kvůli vnučce.
Jmenuji se Marie a celý život jsem se snažila být dobrou matkou. Když mi syn Petr přestal odpovídat na hovory, rozhodla jsem se kontaktovat jeho ženu Lenku. To, co jsem se dozvěděla, mi obrátilo život naruby a donutilo mě přehodnotit vše, co jsem si myslela o své rodině.
Jmenuji se Milena a je mi 68 let. Po smrti manžela žiji sama v paneláku na pražském sídlišti a zoufale toužím po blízkosti svých dětí, které však odmítají, abych se k nim nastěhovala. Každý den zápasím s pocitem osamění a přemýšlím, kde se stala chyba.
Jmenuji se Lenka Novotná a nikdy bych nevěřila, jak rychle se může život obrátit naruby. Když jsem musela přestat posílat peníze domů z Německa, moje rodina v Praze se ocitla na pokraji rozpadu. Všechno, co jsme považovali za samozřejmé, se rozpadlo a já jsem musela sledovat, jak se můj manžel Petr a dcera Tereza mění pod tíhou beznaděje.
Jmenuji se Ondřej a celý život jsem toužil po nezávislosti, ale místo podpory jsem narazil na nezájem vlastní rodiny. S manželkou Terezou jsme se snažili postavit na vlastní nohy, ale když přišly těžké časy, zůstali jsme sami. Tento příběh je o bolesti, zklamání i odvaze postavit se vlastnímu osudu.
Jednoho deštivého odpoledne jsem stála před dveřmi rodičovského bytu, klíče v ruce, a poprvé v životě jsem se bála vejít. Máma mi otevřela s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla, a její slova mě zasáhla hlouběji než jakýkoli výčitky v dětství. Od té chvíle se náš vztah začal rozpadat a já musela čelit otázce, co vlastně znamená domov a jestli je možné ho znovu najít.
Jmenuji se Štěpán a celý život jsem bojoval s pocitem, že do svého rodného města nepatřím. Moje láska k malování byla pro ostatní jen podivnou zálibou, která mě oddělovala od rodiny i přátel. Když jsem se ocitl na dně, musel jsem najít odvahu postavit se svým démonům a najít barvy tam, kde bych je nikdy nehledal.
Jmenuji se Lucie a můj příběh je o tom, jak se z manželství plného lásky stalo prázdné soužití dvou cizinců. Můj muž Petr se po svatbě začal měnit, uzavírat do sebe a přestal o sebe i o nás pečovat. Všechno jsem se snažila zachránit, ale někdy ani největší snaha nestačí, když druhý člověk nechce slyšet.
Jsem úspěšná žena, která se po letech osamělosti rozhodla znovu navázat kontakt se svou sestrou. Na cestě k usmíření objevím složitosti rodinných vztahů a tíhu nevyřčených pravd. Tento příběh zkoumá témata samoty, hodnoty rodiny a někdy nevratných důsledků našich rozhodnutí.
