Celý život jsem zasvětila svému synovi, obětovala jsem vlastní štěstí, abych mu zajistila lepší budoucnost. Přesto mě jednoho dne šokoval slovy, že na jeho svatbě nemám co dělat. V tom okamžiku se mi zhroutil svět a já začala hledat odpovědi na otázku, kde jsem jako matka udělala chybu.
Jmenuji se Karolína a právě jsem se vdávala. Můj otec je na mě naštvaný, protože jsem na svatbu nepozvala jeho ženu, svou macechu Simonu. Všichni teď řeší, jestli jsem byla krutá, nebo jestli mám právo rozhodovat o tom, kdo bude stát po mém boku v nejdůležitější den mého života.
Jednoho deštivého večera jsem stál před dveřmi bytu své dcery, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Po našem stěhování do Prahy a rozvodu s manželkou se mé děti ode mě odcizily, a já teď zoufale hledám způsob, jak je znovu získat zpět. V tomto příběhu popisuji bolest odloučení, vinu i naději na smíření.
Jmenuji se Martin a po rozvodu s Norou, matkou mých dvou dcer, jsem zjistil, jak křehké jsou rodinné vztahy. Dcery mě začaly odmítat a já se snažím najít cestu zpět k jejich srdcím. Každý den bojuji s pocitem viny, osamělostí a otázkou, jestli jsem udělal správné rozhodnutí.
Jmenuji se Petra a nikdy bych nevěřila, že se naše rodina rozpadne kvůli lásce, která přišla nečekaně a pozdě. Po smrti babičky jsme byli všichni zranitelní, ale dědeček František nás šokoval, když si vzal sousedku paní Martu a přerušil s námi veškerý kontakt. Zůstala po něm jen prázdnota, otázky a bolestné ticho, které se rozléhá naším domem.
Jednoho deštivého večera můj manžel Petr oznámil, že už nikdy nechce vidět mou rodinu v našem bytě. Od té chvíle se náš domov změnil v bitevní pole ticha a nevyřčených výčitek. Bojuji mezi láskou k němu a loajalitou ke své rodině, a nevím, jestli je možné najít cestu zpět.
Jmenuji se Marie a blížím se k sedmdesátým narozeninám, ale místo radosti mě obklopuje ticho a samota. Můj jediný syn Petr se mi vzdálil kvůli své ženě, která si nepřeje, abychom byli v kontaktu. V tomto příběhu sdílím své zoufalství, bolest i naději, že najdu cestu zpět k synovi, a ptám se vás: co byste dělali na mém místě?
Jmenuji se Jana a píšu tento příběh s těžkým srdcem. Moje dcera Klára se po svatbě změnila k nepoznání a já mám pocit, že ji ztrácím. Nejvíc mě bolí, že nepřišla ani na manželovy kulatiny, a já nevím, jestli jsem selhala jako matka, nebo jestli je na vině někdo jiný.
Sedím na pohovce a slzy mi stékají po tvářích, protože jsem se o svatbě svého jediného syna dozvěděla od sousedky. V hlavě mi víří otázky, proč mě můj vlastní syn vynechal z nejdůležitějšího dne svého života. Přesto se rozhodnu postavit čelem své budoucí snaše a zjistit pravdu, i když to znamená otevřít staré rodinné rány.
Jmenuji se Božena a vždy jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co máme. Ale když jsem začala pozorovat, jak se moje vnučka Anička uzavírá do sebe a vzdaluje se nám všem, musela jsem čelit pravdě o tom, že v naší rodině není všechno v pořádku. Tento příběh je o bolesti, kterou způsobuje upřednostňování jednoho dítěte před druhým, a o odvaze postavit se vlastní dceři kvůli vnučce.
Jmenuji se Marie a celý život jsem se snažila být dobrou matkou. Když mi syn Petr přestal odpovídat na hovory, rozhodla jsem se kontaktovat jeho ženu Lenku. To, co jsem se dozvěděla, mi obrátilo život naruby a donutilo mě přehodnotit vše, co jsem si myslela o své rodině.
Jmenuji se Milena a je mi 68 let. Po smrti manžela žiji sama v paneláku na pražském sídlišti a zoufale toužím po blízkosti svých dětí, které však odmítají, abych se k nim nastěhovala. Každý den zápasím s pocitem osamění a přemýšlím, kde se stala chyba.
