Jednoho deštivého večera jsem se stal opatrovníkem své babičky, když mi v bytě na Žižkově oznámila, že už neví, kdo jsem. Musel jsem se naučit žít s jejími ztrátami paměti, s vlastními pochybnostmi a s tlakem rodiny, která měla na všechno jiný názor. Příběh o tom, jak láska a povinnost někdy znamenají těžká rozhodnutí a jaké to je, když se role v rodině obrátí.
Jmenuji se Nora a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem nechala svého dvouměsíčního vnuka samotného doma, zatímco jsem si myslela, že rychle skočím do obchodu. Byla to chvíle, která navždy změnila vztah mezi mnou a mou dcerou Eliškou. Od té doby vím, že důvěra je křehká a že i malá chyba může mít velké následky.
Jmenuji se Petr a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem utekl před vlastní rodinou. Strach z odpovědnosti mě přemohl, když mi manželka oznámila, že čekáme trojčata. Po letech jsem se musel postavit svým činům tváří v tvář a pochopit, co všechno jsem ztratil.
Jmenuji se Alena a celý život jsem se snažila být tou nejlepší mámou pro svou jedinou dceru Kláru. Dnes však s bolestí sleduji, jak se Klára utápí v nespokojenosti a obviňuje celý svět ze svých neúspěchů. V tomto příběhu popisuji naši cestu plnou lásky, konfliktů a otázek, kde jsem možná i já udělala chyby, které ji dovedly až sem.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní sestra dokáže tak zklamat. Když jsem zjistila, jak zanedbává své děti, musela jsem se rozhodnout, jestli budu mlčet, nebo zasáhnu. Tento příběh je o bolesti, zradě i odvaze postavit se těm, které milujeme.
Jednoho deštivého večera mi mamka oznámila, že příští měsíc odjíždí s tátou na dovolenou a já budu mít na starost bráchu a dědu. Nejprve jsem si myslela, že to bude jednoduché, ale brzy jsem zjistila, že být hlavou domácnosti není jen o vaření a úklidu. Tahle zkušenost mi obrátila život naruby a donutila mě přehodnotit, co vlastně znamená rodina a odpovědnost.
Když jsem zjistila, že moje sestra zanedbává své děti, musela jsem zasáhnout. Rodinné konflikty a emocionální napětí mě přivedly k rozhodnutí, které změnilo naše životy. Jak se vyrovnat s tím, když ti nejbližší selžou?
Moji rodiče pomohli mému manželovi a mně koupit dům. Bylo to spravedlivé. Moje babička sepsala závěť pro Aleše. O šest měsíců později se Aleš oženil a přestěhovali se spolu.
Znovu jsem se jí snažila vysvětlit, že ji nemůžeme nechat tady, v jejím starém domě; musí se přestěhovat. Moje máma má 70 let a
Martin informoval svého otce, Petra, že jejich sousedka, Jana, je těhotná. „Tak si ji vezmi,“ řekl Petr. „Jsem příliš mladý. Nechci se ženit,“ odpověděl Martin. „Opravdu?“ Petr se zasmál. „Jsi muž, když jde o honění holek, ale kluk, když jde o svatbu? To je ono?“ Poté zavolal svou ženu. „Eliško, pojď sem!…“
Ve světě, kde jsou často oslavovány tradiční rodinné struktury, se naše příběh odchyluje k nekonvenčnímu. Vychovali jsme dva děti, Mikuláše a Kamélii, s očekáváním, že půjdou cestami, které mnozí následují – kariéra, manželství, děti. Život však měl jiné plány. Kamélie nám nechala své dítě k výchově, a Mikuláš se našel v péči o chlapce, který s námi nebyl krvně spřízněn. To je náš příběh, reflexe neočekávaných zvratů v rodinném životě v České republice.
Nikola, mladá a nezávislá žena, se pyšnila tím, že všechny aspekty svého života zvládá s grácií, od kariéry přes studium až po domácí povinnosti. Jak postupovalo její těhotenství, její touha být soběstačná se zintenzivňovala. Pečlivě se připravovala na domácí porod svého dítěte, rozhodnutí, které bylo motivováno potřebou pečovat o svého manžela, Michala, který kvůli svému stavu zápasil s základními úkoly. Tento příběh odhaluje tragické důsledky jejích rozhodnutí.
