Jmenuji se Klára a v srdci Prahy prožívám mateřství, které je mnohem osamělejší, než jsem si kdy dokázala představit. Moji rodiče bydlí jen pár ulic od nás, ale místo podpory cítím jen chlad a odstup. S manželem Tomášem jsme mladí, zamilovaní a vyčerpaní – a já se ptám: proč je někdy rodina tak vzdálená, i když je fyzicky tak blízko?
Jmenuji se Hana a můj život se obrátil vzhůru nohama, když jsem zjistila, že místo aby mi manžel pomáhal s naším synem, raději vše přenechal své matce. Cítila jsem se zrazená, osamělá a bezmocná, zatímco okolí mě obviňovalo, že je to moje vina. Nakonec jsem musela najít sílu postavit se nejen jemu, ale i sama sobě a rozhodnout se, co je pro mě a mé dítě nejlepší.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset rozhodnout o osudu vlastního otce. Když jsem ho odvezla do domova důchodců, věřila jsem, že dělám to nejlepší. Místo pochopení jsem ale ztratila důvěru a lásku své rodiny.
V den naší dvacáté výročí svatby mi manžel oznámil, že odchází za mladší ženou. Nejvíc mě zranilo, že to udělal právě v ten den, kdy jsem pro nás připravila překvapení a chtěla oslavit naše společné roky. Teď stojím před otázkou, jestli je možné znovu najít smysl života po takové zradě.
Jmenuji se Lenka a nikdy nezapomenu na tu noc, kdy mě odvedli ze starého bytu. Roky jsem čekala na maminku, doufala, že se vrátí, ale místo toho jsem našla něco, co jsem ani nehledala – novou rodinu. Toto je příběh o bolesti, naději a lásce, která přijde, když ji nejméně čekáš.
Jmenuji se Ivana a celý život jsem bojovala o lásku a uznání. Vyrůstala jsem bez matky, v chladu babiččina bytu na sídlišti, a když jsem se provdala do Romanovy rodiny, čekal mě další boj – tentokrát s jeho matkou, která mě nikdy nepřijala. Tohle je můj příběh o hledání vlastního místa mezi dvěma ohni.
Jmenuji se Lucie a nikdy nezapomenu na den, kdy mě Tomáš opustil těsně před porodem naší dcery. Tři roky jsem bojovala sama, abych vychovala naši holčičku, a když se Tomáš znovu objevil v našem životě, musela jsem čelit nejtěžšímu rozhodnutí svého života. Příběh o zradě, síle mateřství a otázce, zda je možné skutečně odpustit.
Jmenuji se Jana Novotná a jednoho rána, když jsem vycházela z paneláku na pražském Jižním Městě, jsem cítila tíhu pohledů sousedů a vlastní osamělost. Můj manžel odešel, dcera mě sotva poznává a drby v domě neustávají. Toto je příběh mého boje za štěstí, odvahy ke změně a otázky: jsou změny opravdu možné, nebo je to jen iluze?
Nikdy bych nevěřila, že jedno rozhodnutí rozbije naši rodinu. Odmítla jsem hlídat vnučku, protože jsem cítila, že už nemám sílu, a teď se na mě všichni dívají jako na sobce. Bolí mě to, ale stále si stojím za svým rozhodnutím.
Před dvěma lety jsem si vzala rozvedeného muže, věřila jsem v naši budoucnost. Teď ale jeho dcera plánuje bydlet s námi v naší malé garsonce a já cítím, jak se mi život rozpadá pod rukama. Musím se rozhodnout, jestli zůstanu, nebo odejdu.
V den svých šedesátých narozenin jsem od manžela dostala místo dárku rozvodové papíry. Celý můj svět se v tu chvíli zhroutil a já musela čelit pravdě o našem manželství i sobě samé. Příběh o zradě, hledání vlastní hodnoty a odvaze začít znovu.
Jsem Jana, 65letá vdova, která se po smrti manžela ocitla v domě svého syna a jeho ženy Martiny. Na Štědrý den mi snacha oznámila, že se musím vystěhovat, což mě hluboce zasáhlo. Ale právě v tu chvíli, kdy jsem byla na dně, se stalo něco nečekaného, co změnilo náš vztah i můj pohled na rodinu.
