Jsem Jarmila a celý život jsem se snažila být tou nejlepší mámou i babičkou. Ale když za mnou dcera začala nechávat vnoučata čím dál častěji, začala jsem se dusit pod tíhou očekávání. Teď poprvé přiznávám, jaké to je, když se všichni těší na vaši pomoc, ale nikdo se nezeptá, jestli ji opravdu chcete dávat.
Od prvního dne jsem věřila, že moje tchyně je šťastná, když nám pomáhá s dětmi, ale skutečnost byla mnohem složitější. Teprve když jsem zaslechla její pláč za zavřenými dveřmi, došlo mi, jak moc jsem byla slepá k jejím potřebám. Toto je můj pokus napravit křivdu a zamyslet se nad tím, jak často skutečně nasloucháme těm, kteří nám nejvíce pomáhají.
Jmenuji se Lucie a právě prožívám nejnapjatější období svého života. Můj manžel a švagrová se rozhodli, že budu hlídat její dítě, protože jsem přece ‚jen‘ na mateřské. Bojuji s pocitem viny, tlakem rodiny a touhou postavit se za sebe i své děti.
Jmenuji se Lucie a po třinácti letech manželství s Petrem stojím na prahu rozvodu. Bojuji nejen o naše dvě děti, ale i o vlastní sebeúctu, kterou mi roky přehlížení a chladu vzaly. V tomto příběhu odhaluji bolest, vinu i naději, které mě provázejí v nejtěžším období mého života.
Jmenuji se Hana a můj život se rozpadl ve chvíli, kdy jsem onemocněla nevyléčitelnou nemocí. Můj manžel Petr se ze mě stal tyran a já musela bojovat nejen s nemocí, ale i o své děti. Nakonec jsem se rozhodla nahrát pravdu, abych ochránila své děti před jeho krutostí, i když mě to stálo všechno.
Situace je následující. Když se mé dceři narodila dcera, snažila jsem se jí pomoci: hlídala jsem vnučku, brala ji na procházky, krmila ji a prala prádlo. Snažila jsem se dělat vše, aby si moje dcera mohla odpočinout, protože vím, jak náročné je starat se o malé dítě. Ale pak se moje pomoc začala brát jako samozřejmost. Moje dcera a její manžel začali častěji chodit ven s tím, že já budu vždy k dispozici, abych se postarala o jejich dítě.
Nechce s tím nic dělat, ale všem říká, jak moc mi pomáhá. Pracovala jsem až do poslední chvíle, takže jsem šla rovnou z kanceláře do porodnice.
Potřebuji s někým mluvit, protože jsem přemožena emocemi. Můj manžel, Gabriel, a já oba máme 23 let. Seznámili jsme se na vysoké škole a od té doby jsme spolu.
Ve věku patnácti let jsem, Karel, navázal přátelství s Kateřinou, dívkou z našeho sousedství, pocházející z problémové rodiny. Po smrti jejího otce a zanedbávání ze strany její matky, která se utápěla v alkoholismu, se Kateřina dostala do systému péče o děti. Léta oddělení a osobní neúspěchy mě neodradily ji hledat a bojovat za naši lásku. Toto je příběh našeho setkání, výzev, kterým jsme čelili, a nečekaného výsledku naší cesty.
