"Navrhli jsme přestěhovat tátu do domova důchodců. Když to Honza uslyšel, propukl v pláč a odmítl: Nevím, co říct, jsem rozpolcený"

„Navrhli jsme přestěhovat tátu do domova důchodců. Když to Honza uslyšel, propukl v pláč a odmítl: Nevím, co říct, jsem rozpolcený“

Jsem rozpolcená. Jako svobodná matka vychovávající svého syna mu musím věnovat hodně pozornosti a zajistit mu šťastné dětství. K tomu mám starého nevlastního otce, kterému je 86 let a žije v chátrajícím domě na venkově. Průměrný věk obyvatel této vesnice je kolem 75 let. Svého biologického otce si nepamatuji. Někdy si vzpomenu

"Babičko, máma řekla, že tě musíme dát do domova důchodců": Slyšela jsem rozhovor svých rodičů

„Babičko, máma řekla, že tě musíme dát do domova důchodců“: Slyšela jsem rozhovor svých rodičů

Lída byla na cestě vyzvednout svou vnučku, cítíc vzácný pocit radosti. Neustále se usmívala, její podpatky klapaly o chodník, což jí připomínalo její mladší léta. Důvodem jejího štěstí bylo, že si konečně zajistila vlastní byt. Nové místo bylo v moderní budově, prostorné a světlé, i když to byl jen jednopokojový byt. Musela pečlivě šetřit téměř dva roky, protože peníze z prodeje jejího venkovského domu stačily jen na zálohu.

"Propuštěna z nemocnice, mé děti řekly, že nemohu žít sama: Čekala mě životní lekce"

„Propuštěna z nemocnice, mé děti řekly, že nemohu žít sama: Čekala mě životní lekce“

Čekala mě životní lekce… Když přemýšlím o své minulosti, ptám se sama sebe, zda jsem byla dobrá matka nebo zda jsem udělala chyby, za které nyní draze platím. Celý svůj život jsem věnovala svým dětem. Vychovávala jsem je sama poté, co můj manžel zemřel, když bylo našemu synovi pouhé dva měsíce. Naše dcera, nejstarší, už byla s námi. Tvrdě jsem pracovala, ale nikdy

"Moje dospělé děti mě ani neuznávají: Varovala jsem je - Pomozte mi, nebo všechno prodám a přestěhuji se do domova důchodců"

„Moje dospělé děti mě ani neuznávají: Varovala jsem je – Pomozte mi, nebo všechno prodám a přestěhuji se do domova důchodců“

Jsem vyčerpaná z toho, že všechno dělám sama – moje dospělé děti mě ani neuznávají. Varovala jsem je: buď mi pomohou, nebo prodám veškerý majetek a zaplatím si pobyt v domově důchodců. Můj manžel a já jsme zasvětili naše životy našim dětem. Vychovali jsme syna a dceru a dali jim vše, co jsme si mohli dovolit. Teď mi ani nezavolají.

"Moje Kamarádka Vydržela Pouhé Tři Dny v Péči o Svého Dědečka: Vždy Kritizovala Ty, Kteří si Stěžovali na Své Starší Příbuzné"

„Moje Kamarádka Vydržela Pouhé Tři Dny v Péči o Svého Dědečka: Vždy Kritizovala Ty, Kteří si Stěžovali na Své Starší Příbuzné“

Mám kamarádku jménem Alena. Je jí 40 let. Vždy říkala, že starší lidé by měli být respektováni. Neustále kritizovala ty, kteří si stěžovali na své starší příbuzné, nazývajíc je krutými. „Co starší lidé potřebují? Udělat jim ovesnou kaši, naservírovat ji, usmát se – to je vše!“ Ale osud ji potrestal za její slova. Jednoho dne jsem požádala Alenu, aby se postarala o svého dědečka.