Jmenuji se Hana a před lety jsem musela opustit svou dvanáctiletou dceru Kláru, abych mohla pracovat v Německu a zajistit nám lepší život. Náš vztah se rozpadal pod tíhou odloučení, výčitek a nevyřčených slov, ale nikdy jsem nepřestala doufat, že najdeme cestu zpátky k sobě. Toto je příběh o vině, odpuštění a odvaze znovu si navzájem otevřít srdce.
V den, kdy jsem balila kufry do Německa, mi dcera Anička řekla, že mě už nikdy nebude potřebovat. Ta slova mě pronásledují dodnes. Můj příběh je o vině, lásce a o tom, jak těžké je napravit vztah, když jste museli odejít právě tehdy, kdy vás dítě nejvíc potřebovalo.
Když jsem musela opustit svou dvanáctiletou dceru Aničku kvůli práci v zahraničí, netušila jsem, jak hlubokou propast to mezi námi vytvoří. Nyní, po letech, se snažím napravit vztah, který byl poškozen mým rozhodnutím, ale Anička stále cítí hořkost a zklamání. Tento příběh je o lásce, obětech a naději na odpuštění.
Po deseti letech práce v Japonsku, aby podpořil svou rodinu, se David Novák vrací do České republiky a zjišťuje, že jeho děti, Lenka a Jakub, jsou zapleteny do hořkého sporu o dědictví po jejich zesnulé matce. Tento příběh zkoumá, jak může vzdálenost a nevyřešené konflikty nenávratně narušit rodinné vazby.
Nejprve bych měla zmínit, že pocházím z malého města. Nemám ráda městský život. Čistý vzduch, spousta čerstvého ovoce a zeleniny, život vlastním tempem a obyčejní lidé – to je to, co na životě v malém městě miluji nejvíce. Když bylo mému synovi 8 let, jeho otec nás opustil. Mimochodem, odešel za ženou z města. Řekl, že
Odjela jsem pracovat do Itálie, když můj starší syn dokončil školu. Ondřejovi bylo 18 a Adamovi 15. Tehdy nebylo v našem malém městě co dělat. Všichni nakonec opustili své partnery a malé děti, aby jeli do zahraničí vydělat nějaké peníze. Od té doby uplynulo třináct let. Ondřej se oženil a mladá rodina se přestěhovala do bytu jeho manželky, ale já jsem jim dala
