Jmenuji se Karel a dnes večer jsem se pohádal s manželkou Janou kvůli úplné maličkosti – večeři. Naše děti, Tomáš a Lucie, už dávno vyletěly z hnízda a my jsme zůstali sami v našem bytě na Jižním Městě. Najednou mám pocit, že všechno, co jsme dřív brali jako samozřejmost, se rozpadá a já nevím, jak dál.
Jednoho deštivého večera jsem musela říct svým dcerám, aby odešly z domu, protože bolest po smrti mého manžela mě dusila. Procházím vinou, smutkem i nepochopením, ale zároveň hledám cestu zpět k sobě a k tomu, co znamená být rodina. Můj příběh je o odvaze čelit samotě a o tom, jak těžké je někdy milovat i sám sebe.
V šedesáti letech jsem s manželem zjistila, že už nejsme pro naše děti důležití. Zatímco oni žijí své životy, my se snažíme najít nový smysl a vyrovnat se s pocitem nepotřebnosti. Sdílím svůj příběh, abych našla radu a povzbuzení od ostatních, kteří prožívají něco podobného.
Když můj manžel Petr odcházel a já zůstala sama v prázdném domě, cítila jsem jen prázdnotu. Po třiceti letech, kdy jsem byla jen ‚manželkou‘ a ‚matkou‘, musím poprvé v životě zjistit, kdo vlastně jsem. Je to bolestivé, ale možná je to i šance začít znovu.
V jediném okamžiku se mi zhroutil svět, když mi náhle zemřel manžel. Zůstala jsem sama se dvěma dospělými dcerami, které se odmítaly postavit na vlastní nohy, a musela jsem udělat rozhodnutí, které mi zlomilo srdce. Můj příběh je o tom, jak jsem hledala klid v chaosu, objevovala samu sebe a ptala se, co vlastně znamená rodina.
Když jejich děti opustí domov, pár v České republice čelí tvrdé realitě prázdného hnízda. Bojují s pocity osamělosti a ztráty smyslu života a snaží se najít nový význam ve svých životech. Tento příběh se zabývá emocionálními výzvami a hořkosladkou cestou hledání spojení a naplnění v pozdějších letech, což nakonec vede k nečekanému závěru.
