Jmenuji se Jana a snažím se vybudovat opravdový vztah s Vláďou, ale narážím na předsudky svých přátel i vlastní nejistoty. Vše začíná jedním večerem, kdy se vtipy mých kamarádek o tom, že Vláďa nosí na večeři jen levné jídlo, roztočí kolotoč pochybností. Musím si ujasnit, co je pro mě v životě a lásce opravdu důležité.
Začínám svůj příběh v nejtemnější noci svého života, kdy jsem zůstala sama s malou dcerou a bez koruny v kapse. Přes slzy, ponížení, nespočet odmítnutí a předsudků jsem našla sílu postavit se na vlastní nohy a vybudovat malý podnik, který změnil nejen náš život, ale inspiroval i další ženy. Dnes mluvím před lidmi o síle mateřské lásky a o tom, že se nikdy nesmíš vzdát, i když jsou všechny dveře zavřené.
Moje vyprávění začíná v okamžiku, kdy jsem po letech dřiny v Německu konečně koupila byt v Praze. Teď, když je moje dcera vdaná za pracovitého, ale skromného mladíka, mám strach z jeho rodičů, jejichž chování ohrožuje naši rodinnou pohodu. Procházím konflikty, pochybnostmi a odhaluji rodinná tajemství, přičemž se ptám, jestli minulost a špatné vzory nezničí to, co jsme tolik let budovali.
Jmenuji se Mirela a celý život bojuji s předsudky kvůli svému vzhledu a původu. Nejbolestivější bylo, když mi před vlastním synem řekli, že nejsem jeho matka, ale chůva. Tento příběh je o bolesti, boji za důstojnost a otázkách, kým jsme v očích ostatních.
Jmenuji se Jitka a svůj život jsem vždy žila podle pravidel, která mi určovali ostatní. Ve svých padesáti letech jsem však poprvé pocítila, co znamená skutečně žít pro sebe. Můj příběh je o odvaze, lásce a boji s předsudky vlastní rodiny i společnosti.
Jmenuji se Lucie a každé ráno před svítáním zametám ulice Prahy. Bojuji s předsudky, únavou a vlastní rodinou, která se za mou práci stydí. Přesto věřím, že i obyčejná popelářka může být hrdá na to, co dělá.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní společnost donutí pochybovat o tom, kým jsem. Když mi na úřadě řekli, že nejsem matka svého syna, ale jen jeho chůva, rozpadl se mi svět. Tento příběh je o boji s předsudky, o rodinných konfliktech a o tom, jak těžké je najít odvahu stát si za svou pravdou.
Jmenuji se Jana a toto je příběh o tom, jak jsem se jako samoživitelka v malém městě na Vysočině musela postavit chudobě, předsudkům i vlastní rodině. Přes slzy, ponížení a nejistotu jsem našla sílu vybudovat nový život pro sebe a svého syna. Dnes chci svým příběhem dodat odvahu všem, kteří se cítí ztraceni.
Jednoho deštivého večera přivedl můj bratr Martin domů dívku, která měla být jeho snoubenkou. Všichni jsme byli v šoku, protože jeho volba byla naprosto nečekaná a vyvolala v naší rodině bouři emocí, hádek i smíchu. Nakonec jsme si museli položit otázku, co je v životě opravdu důležité – a jestli někdy rodiče opravdu vědí, co je pro jejich děti nejlepší.
Jsem Jana a můj život se obrátil naruby, když můj syn onemocněl. Všichni, které jsem považovala za oporu, mě opustili. Zůstala jsem sama s bolestí, strachem a otázkou, kde se stala chyba.
Jmenuji se Lenka a nikdy nezapomenu na den, kdy někdo veřejně ponížil mého syna Filipa, který má Downův syndrom. Rozhodla jsem se napsat dopis člověku, který ho urazil, a tím jsem nejen bránila svého syna, ale také otevřela bolestivé téma předsudků v naší společnosti. Tento příběh je o odvaze, bolesti i naději, že laskavost může změnit svět.
Ve svých pětapadesáti jsem si myslela, že už mě v životě nic nepřekvapí. Po letech samoty jsem našla lásku, ale návrat domů s novým partnerem rozvířil staré rány a odhalil hluboké rodinné napětí. Teď stojím před otázkou, zda mám právo na vlastní štěstí, i když tím zraňuji svého syna.
