Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že jedno slovo může změnit celý můj život. Vyrůstala jsem v malé vesnici u Hradce Králové, kde rodina znamenala všechno, ale když jsem se provdala za Petra, zjistila jsem, že jeho rodina je úplně jiný svět. Dnes vám vyprávím o dni, kdy mi tchyně poprvé řekla „dcero“ – a proč to pro mě znamenalo víc, než si kdy dokázala představit.
Po letech samoty jsem se zamilovala do Karla, ovdovělého muže s dospělými dětmi. Všechno vypadalo ideálně, dokud jsem nepoznala jeho rodinu a nezačala bojovat s jejich odmítnutím. Musela jsem si položit otázku, jestli mám právo na štěstí, i když to znamená rozkol v nové rodině.
Celý život jsem cítila, že do naší rodiny nepatřím. Po nalezení maminčina deníku jsem konečně pochopila, proč se ke mně chovala jinak než k mému bratrovi a sestře. Ten deník mi změnil pohled na minulost i na sebe samu.
Jsem Marie a můj život se převrátil vzhůru nohama, když si můj syn Tomáš vzal Janu, která už měla malou dceru. Zatímco se snažím přijmout jejich novou rodinu, cítím bolestné odcizení od vlastního syna i nejistotu vůči vnučce, která není z mé krve. Tento příběh je o boji s předsudky, touze po lásce a hledání odpuštění.
Jsem Michala a celý život jsem bojovala o přijetí. Nejprve mě opustila máma, pak jsem musela žít s babičkou, kterou jsem sotva znala. Když jsem se vdala za Romana, jeho matka paní Klaudie mě nikdy nepřijala a já jsem udělala všechno, abych si její lásku zasloužila.
Už od prvního dne jsem cítil, že v rodině mé ženy nejsem vítán. Každé naše společné setkání bylo plné napětí, nevyřčených výčitek a pocitu, že nikdy nebudu dost dobrý. Přesto jsem se rozhodl bojovat za naši lásku i za své místo mezi nimi, i když mě to stálo mnoho slz a sil.
Jmenuji se Jana a celý život jsem věřila, že rodina drží pohromadě za každých okolností. Když si můj syn Tomáš přivedl domů Lucii s malou dcerkou, cítila jsem, jak se mi svět hroutí. Dnes stojím před rozhodnutím, které mě trhá na kusy: přijmout vnouče, které není z mé krve, nebo riskovat, že ztratím vlastního syna i jeho rodinu.
Jmenuji se Tomáš a byl jsem odložen do inkubátoru v pražské porodnici jen pár hodin po svém narození. Celý život jsem hledal odpověď na otázku, proč mě vlastní rodiče opustili, a snažil se najít své místo v rodinách, které mě nikdy nepřijaly za svého. Můj příběh je o bolesti, naději i touze po obyčejném lidském přijetí.
Ve věku 47 let jsem s manželem Martinem zjistila, že čekáme další dítě. Naši dva starší synové, Jakub a Tomáš, už si budovali vlastní životy. Zpráva o pozdním přírůstku do naší rodiny vyvolala smíšené reakce a odhalila složitosti lidského soudu a nepředvídatelné výzvy, které nás čekaly.
Jmenuji se Jana a je mi 36 let. S Petrem jsem vdaná už šest let. Je to můj druhý manžel. Moje první manželství bylo rychlé a skončilo zlomeným srdcem. Z toho manželství mám dceru Aničku, která se narodila v roce 2013. Právě v tom roce se moje první manželství rozpadlo.
Když jsem vyrůstal, můj otec byl spíše vzdálenou postavou než rodičem. Moji prarodiče byli mými hlavními pečovateli a později tuto roli převzala řada chův. Toto je můj příběh o smíření se s naším vztahem.
Po měsíce mě moje rodina a Markova rodina naléhaly, abych přehlédla jeho zradu kvůli naší společné budoucnosti. Věřili, že odpuštění je klíčové pro zachování jednoty naší rodiny. Jak ale čas plynul, začala jsem zpochybňovat nejen Markovu loajalitu, ale i samotnou podstatu našeho vztahu. Toto je příběh o tom, jak jsem já, Eva, bojovala s neúprosným tlakem rodiny, Markovou zradou a tvrdou pravdou, že některé rány jsou příliš hluboké na to, aby se zahojily. Je to cesta sebepoznání, přijetí a bolestného rozhodnutí pustit se, i když to znamená čelit nejisté budoucnosti.
