V malém předměstském městečku často Marek kritizoval svou ženu, Sáru, za její přibírání na váze po druhém dítěti. Když se však Sára vydala na cestu ke zdraví a znovu získala sebevědomí, Marek se začal potýkat s vlastními problémy s váhou. Tento příběh se zabývá složitostmi manželství, kde se role obracejí, ale porozumění a empatie zůstávají nedosažitelné.
Oči Jany se zalily slzami, když stála u okna. „Proč mu dovoluješ, aby se k tobě takhle choval?“ zeptala se její kamarádka Petra. „On není…“
Po návratu domů s mým novorozeným dítětem jsem se setkala s chaosem a nedostatkem přípravy ze strany mého partnera. Hledám rady, jak zvládnout tuto ohromující situaci.
Přestože oba pracujeme na plný úvazek, tíha správy domácnosti a péče o naše děti leží pouze na mně. Můj manžel zůstává lhostejný k mé únavě a prosbám o pomoc.
V předchozím příspěvku jsem sdílela svou cestu vztahem, který trval přes tři roky, plný snů a slibů, které se nikdy nenaplnily. Můj partner, který neustále přecházel mezi svými dočasnými ubytováními a mým bytem, váhal s rozhodnutím vést stabilní život a budovat společnou budoucnost. Trval na tom, že potřebuje více času.
Ve svých 52 letech se potýkám s realitou, kterou jsem si nikdy nepředstavovala. Můj manžel, kdysi můj důvěrník a partner, se ode mě vzdálil, a já musím čelit kruté pravdě o jeho zradě. Toto je můj příběh o ztracené lásce a znameních, která jsem ignorovala, dokud nebylo příliš pozdě.
Když jsem vyrůstala, rodiče mi vždy říkali, že v mém životě bude spousta chlapců a že bych se neměla příliš starat o žádného z nich. Kdo by si pomyslel, že nakonec skončím s mým středoškolským miláčkem? Ale přesně to se stalo. Teď máme dvě děti a stále se hluboce milujeme. Nicméně, věci se vyvinuly způsobem, který jsme nikdy nečekali.
„Bylo to naše druhé manželství. Moje první manželství bylo katastrofou, a to její také. Byli jsme spolu více než pět let. Jak jsem si nyní uvědomil, ona potřebovala muže a já se snažil vyrovnat se s těžce poškozeným sebevědomím po prvním rozvodu. Upřímně, myslel jsem si, že mám štěstí, ale brzy jsem si uvědomil, že to tak vůbec není…“
Vdala jsem se ve 32 letech, s pocitem jistoty ve své kariéře a životních rozhodnutích. Moji rodiče mě dobře vychovali a zajistili mi kvalitní vzdělání, takže stoupat po firemním žebříčku nebylo překvapením. Samozřejmě byly výzvy, ale nic nepřekonatelného. Nyní jsem asistentkou manažera s solidním platem a služebním autem. Nechci se chlubit; jen chci ilustrovat životní styl, na který jsem byla zvyklá.
Po 35 letech manželství jsem si myslela, že nás nic nemůže rozdělit. Ale nyní, ve věku 62 a 68 let, se s manželem ocitáme u soudu, kde se snažíme ukončit náš vztah. Vždy jsem věřila, že jsme nerozluční… Minulé Vánoce nám naše děti nechaly svého psa, když odjely slavit s přáteli. Netušila jsem, že to bude poslední svátek, který strávíme jako pár.
Vypadali jako dokonalý pár, vždy zamilovaní a podporující se navzájem. Jistě, občas se pohádali, ale kdo ne? Vždy se usmířili. Ale tentokrát ne. Co se stalo? Měli další hádku a ona řekla to, co vždycky: „No, jestli to tak cítíš, můžeš zůstat tady, ale já jdu k mámě!“ Tentokrát to bylo jiné.
