Přijetí bouře: Moje cesta skrze bolest a nepochopení
Upřímný příběh o tom, jak mě spiritualita a introspekce vedly skrze zmatek rozpadlého vztahu a přetrvávající obvinění, bez příslibu šťastného konce.
„Raději budu sama, než abych snášela jeho dceru ve svém vlastním domě“: Dohodli jsme se od začátku, že Emma k nám nebude chodit
Jmenuji se Viktorie. Před rokem jsem se seznámila s Alexem. Rok jsme spolu chodili, než jsme se rozhodli spolu nastěhovat. Už rok spolu žijeme. Nejsme manželé; nevidíme v tom potřebu. Já už jsem jednou vdaná byla a Alex má bývalou manželku. Je mi třicet dva let a mám syna z prvního manželství—Jana, kterému je sedm. Alexovi je třicet pět a má dceru z předchozího manželství.
„Babička netrpělivě čeká na setkání s přítelkyní vnuka, okamžitě toho lituje“
„Na to jsem ještě nemyslela; ještě se dostatečně neznáme, abychom se setkali s rodiči.“ Karel chodil s Viktorií už přes tři měsíce. Mladá žena na první pohled působila okouzlující.
„Můj návrat do našeho společného bytu se nelíbil Lei ani jejímu manželovi“: Nyní Leiin manžel podává žádost o rozvod a Lea za vše obviňuje mě
Lea mě obviňuje, že jsem důvodem, proč ji její manžel opustil. Nejde o to, že by ji opustil kvůli mně. Podle Lei, kdybych je nechala na pokoji, mohli by spokojeně žít. Jistě, byli by šťastní, ale já bych musela pokračovat v pronájmu bytu, zatímco Lea a její manžel by v něm žili.
„Na té párty jsem potkal Elu a ztratil rozum: Byla to nejhorší chyba mého života. Moje manželka by takovou zradu nikdy neodpustila.“
Klára a já jsme se seznámili na vysoké škole. Ten den si pamatuji jako dnes: chladné prosincové počasí, celá studentská rada se sešla na jednom místě, aby projednala několik otázek. Jako obvykle jsem přišel o pět minut později, přímo uprostřed debaty o pronájmu kostýmů. Normálně bych se hned zapojil do rozhovoru a snažil se něco vymyslet. Ale pak jsem uviděl
„Tati! Maminka je nemocná, odvezli ji do nemocnice. Zuzanku jsem vzal k babičce“: Moje zanedbání ji dostalo do nemocničního lůžka
V ten den jsem čekal na autobusové zastávce. Bylo nezvykle ticho. Jen já a nějaký kluk u telefonu. Nic jiného jsem neměl na práci, tak jsem poslouchal, co říká… „Ano, lásko, cestou si koupím nějaké sladkosti… Cože? Chceš pizzu? Ale to je na druhé straně města… Dobře, zajedu pro ni, pro tebe cokoliv,“ mluvil mladík do telefonu. Otočil jsem se