Jmenuji se Anna a je mi 62 let. Po letech, kdy jsem byla oporou celé rodiny, jsem jednou řekla ne – a všechno se změnilo. Teď stojím sama a přemýšlím, jestli je správné vždycky obětovat sebe pro druhé, i když to nikdo neocení.
Pracuji jako zdravotní sestra na neurochirurgické rehabilitaci v Motole. Jednoho dne přijíždí pacientka, kterou rodina odmítá navštívit, a já se musím postavit tváří v tvář nejen jejímu osamění, ale i vlastnímu dávnému traumatu se sestrou. Příběh je o vině, odpuštění a o tom, kde vlastně končí naše povinnost vůči druhým.
Jmenuji se Ondřej a nikdy nezapomenu na den, kdy mi zavolali ze školy, že můj syn Matěj omdlel a zranil se. Věděl jsem, jak se má chránit, ale když jsem zjistil, proč to neudělal, roztrhlo mi to srdce. Ten den změnil nejen náš vztah, ale i pohled na to, komu ve škole skutečně záleží na dětech.
Jsem Marie a vyprávím svůj příběh o tom, jak příchod snachy rozvrátil naši rodinu. Byla jsem rozpolcená mezi synem a zbytkem rodiny, neschopná najít správnou cestu. Dnes, když stojíme na pokraji rozpadu, se ptám, jestli jsme všichni neudělali chybu.
Můj syn mě požádal o peníze, ale já jsem mu je odmítla dát. S manželem jsme spolu čtyřicet let, prošli jsme si krizemi i smířením a teď chceme hlavně klid. Rozhodnutí říct synovi ne mě však pronásleduje a nutí mě přemýšlet, jestli jsem udělala správnou věc.
Jsem Marie a sleduji, jak se můj syn Tomáš mění pod tlakem své ženy Lucie. Cítím bezmoc, když vidím, jak dělá veškerou domácí práci, zatímco Lucie si na něj stěžuje a já nevím, jestli mám zasáhnout. Tento příběh je o bolesti, lásce a hranicích mezi rodiči a dospělými dětmi.
Jmenuji se Lucie a celý život jsem měla pocit, že pro svou matku znamenám jen další povinnost. Teď, když je nemocná a potřebuje mě, čeká, že jí budu oporou, jako by mezi námi nikdy nebylo nic zlého. Ale jak mám odpustit ženě, která mi nikdy neřekla ani obyčejné ‚promiň‘?
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem zjistila, že můj syn Ondřej byl ve škole ignorován, když potřeboval pomoc. Moje zoufalství a vztek mě donutily postavit se nejen škole, ale i celému systému, který selhal. Tento příběh je o boji matky za spravedlnost a důstojnost svého dítěte.
Jsem Jana a stojím mezi dvěma generacemi žen, které miluji, ale které se nedokážou shodnout na tom, co je pro mou dceru nejlepší. Moje maminka i tchyně neustále ignorují přání mé dcery a vnucují jí tradiční hračky, které ji vůbec nezajímají. Každý pokus o vysvětlení končí hádkou a já se cítím bezmocná, rozpolcená mezi loajalitou k rodině a respektem k vlastnímu dítěti.
Jsem Marie a před více než třiceti lety jsem porodila pět dětí. Dnes, když jsem stará a nemocná, zůstala jsem na všechno sama, protože moji synové se ke mně otočili zády. Přemýšlím, kde se stala chyba a jestli je opravdu pravda, že dcery jsou pro matku větší oporou než synové.
Ve čtvrtek jsme se sešli s rodiči a sestrou, abychom rozhodli o osudu babiččina domu. Čekala jsem, že půjde jen o formální rozdělení, ale místo toho se otevřely staré rány a vyplavaly na povrch dávné křivdy. Nakonec jsme byli nuceni čelit pravdě o naší rodině i sami o sobě.
Jednoho deštivého večera mi zavolala neznámá žena a během několika minut se mi zhroutil celý svět. Zjistila jsem, že můj manžel Petr měl dvacet let druhou rodinu v Brně. Můj příběh je o zradě, bolesti a hledání vlastní hodnoty mezi troskami rozpadlého manželství.
