Moje sestra a já jsme se po smrti maminky ocitly na opačných stranách barikády kvůli dědictví. Vše, co jsme si kdy slíbily, se rozpadlo pod tíhou nevyřčených křivd a touhy po majetku. Dnes se ptám, jestli rodina opravdu znamená bezpečí, nebo může být i zdrojem největší bolesti.
Jmenuji se Lucie a nikdy nezapomenu na zimu, kdy můj manžel Petr bojoval s těžkým zápalem plic. Věřila jsem, že se můžu spolehnout na tchyni, která slíbila, že nám pomůže s hlídáním našeho syna Matěje. Když ale v nejhorší chvíli couvla, ocitla jsem se na pokraji sil a musela jsem čelit pravdě o naší rodině.
Přestěhovali jsme se s manželem do vysněného bytu v Karlových Varech, abychom začali nový život. Místo radosti nám ale rodina začala náš domov proměňovat v hotel a já musela čelit těžkému rozhodnutí postavit se jim. Tento příběh je o tom, jak jsem se naučila chránit své štěstí a říkat „ne“ i těm nejbližším.
Jsem Marie, matka devíti dcer z malé vesnice na Vysočině, a právě čekám své desáté dítě. Celý život mě provází tlak rodiny i okolí, že bych měla konečně porodit syna, ale já se snažím najít vlastní hodnotu a štěstí v tom, kým jsem a jaké děti mám. Můj příběh je o naději, zklamáních a hledání sebe sama v české realitě plné tradic a předsudků.
Jedné bouřlivé noci jsem s dětmi utíkala před manželem a hledala útočiště u své nejlepší kamarádky Jany. Její muž Petr nás však odmítl přijmout, což otřáslo nejen naším přátelstvím, ale i mým pohledem na rodinu a důvěru. V příběhu se ptám, jak dlouho vydrží rodinné pouto, když do něj vstoupí strach a nedůvěra.
Jmenuji se Jana a celý život jsem věřila, že svého syna Tomáše znám lépe než kohokoliv jiného. Když se mi začal vzdalovat, myslela jsem si, že je to jen přirozený vývoj dospělosti. Až nemocniční postel a lidé kolem něj mi otevřeli oči – a já zjistila, že jsem možná nikdy neviděla jeho skutečnou tvář.
Celý život jsem se snažila být tou nejlepší matkou, ale když jsem pomohla synovi Martinovi splatit hypotéku, začalo mezi námi něco praskat. Místo vděku cítím, že jsem v jeho domě jen hostem bez práva na slovo. Teď přemýšlím, kde se stala chyba a jestli má vůbec smysl bojovat o místo ve vlastní rodině.
Jsem babička, která sleduje, jak se její vnučka pomalu vytrácí z rodiny kvůli matčině lhostejnosti. Moje dcera, Lucie, vždy toužila po dokonalosti a uznání, ale její vztah k dětem je plný rozdílů. Teď stojím před rozhodnutím, zda zasáhnout a vzít vnučku k sobě, nebo doufat, že se Lucie změní.
Jmenuji se Alena a moje dcera Lucie se mi vzdaluje od chvíle, kdy se provdala za Petra. Nejvíc mě zasáhlo, když nepřišla na výročí smrti svého otce, přestože vždycky tvrdila, že pro ni byl vším. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem ji ztratila navždy, nebo jestli je ještě šance, že se naše rodina znovu spojí.
Jmenuji se Mirela a celý život bojuji s předsudky kvůli svému vzhledu a původu. Nejbolestivější bylo, když mi před vlastním synem řekli, že nejsem jeho matka, ale chůva. Tento příběh je o bolesti, boji za důstojnost a otázkách, kým jsme v očích ostatních.
Jmenuji se Božena a je mi 73 let. Nedávno jsem zažila bolestivý okamžik, kdy jsem si uvědomila, jak snadno se starší lidé stávají neviditelnými pro své okolí. Tato vzpomínka je mým pokusem otevřít oči těm, kteří zapomínají, že stáří si zaslouží úctu a pozornost.
Jsem Petr a nikdy bych nevěřil, že mě moje žena Jana opustí – a že mi nechá naše dvě malé děti. Všechno se změnilo během jednoho večera, kdy mi oznámila, že už nemůže dál. Příběh o zradě, zoufalství a hledání síly být otcem na plný úvazek v zemi, kde se na muže v této roli stále dívá skrz prsty.
