Soboty v naší rodině jsou věnovány tomu, aby děti trávily čas se svou babičkou. Tento zvyk máme už přes rok. I po narození našeho druhého dítěte projevovala moje tchyně jen malý zájem o svá vnoučata. Navštěvovala nás jednou měsíčně, přinesla dárky, strávila s nimi hodinu nebo dvě a pak odešla. Přirozeně, moje dcery ji sotva poznávaly. Moje nejstarší dcera, když
Karolína bydlí hned přes ulici. Jsme přítelkyně už mnoho let. Ví o mně všechno a já vím všechno o ní. Karolína má tři děti. Vychovala je sama, bez manžela. Svůj život zasvětila výchově dětí a nikdy se znovu nevdala. Její děti žijí v různých částech země a zřídka ji navštěvují. Karolína
V rychle se měnícím světě, kde peníze často mluví hlasitěji než hodnoty, se jedna rodina z malého českého města rozhodla zůstat věrná svým kořenům. Navzdory ohromující nabídce 60 milionů dolarů za jejich milovanou farmu zůstali pevní. Jejich sousedé, kteří byli svědky tohoto aktu vzdoru, nemohli být pyšnější.
„Jak bych tě mohla nemít ráda, můj drahý? Jsi můj jediný syn a chybíš mi pořád.“ – „Mami, je mi už třicet devět let,“ odpověděl Jan.
Mám pocit, že žije na ulici a jí svůj poslední kousek chleba. Když jí řeknu, že to nemůže dělat, odpoví: „Štěstí miluje ticho!“ Nikdy jsem se necítil tak bezmocný.
Tento příběh se ponořuje do emocionální horské dráhy, kterou zažil Jiří, muž, který čelil nejvyšší zkoušce důvěry a lásky. Když se objevily pochybnosti o otcovství jeho dítěte, Jiřího pátrání po pravdě vedlo k nečekaným odhalením a život měnícímu rozhodnutí.
Nora zdědila malý dvoupokojový byt. Pronajímala ho, dokud se její syn Marek neoženil a nepožádal, zda by tam mohl dočasně bydlet. Co se stalo potom, šokovalo všechny.
Vychovávat dítě, zejména dceru, znamená dát jí to nejlepší ze všeho. Můj manžel a já jsme si to uvědomili téměř současně. Karolína se narodila pozdě v našem životě a já věděla, že už nebudu mít další děti. Takže i když jsem ležela v nemocnici v poměrně nestabilním stavu, stále jsem opakovala to samé: kupte ty nejlepší pleny a
Mám přítelkyni jménem Klára, které je 68 let. Nedávno byla hospitalizována kvůli mrtvici, ale neznám všechny detaily. Může to být kvůli jejímu věku nebo nezdravému životnímu stylu (špatná strava, nedostatek pohybu atd.). Její syn, Lukáš, žije už několik let v jiném kraji, 800 kilometrů daleko. Má tam svou rodinu, manželku a děti. Najednou jeho matka
Viktorie a její sestra Helena byly od dětství nerozlučné, přestože mezi nimi byl šestiletý věkový rozdíl. Helena vždy stála Viktorii na straně proti šikaně, zatímco Viktorie se snažila chránit sestru před matčinými přísnými kritikami. Ale když jejich matka oznámila, že prodala jejich dětský domov, sestry čelily výzvě, která je mohla rozdělit.
Lenka není zlá stará paní a já se považuji za soucitnou a pochopitelnou osobu. Ale péče o ni se stává čím dál těžší. Ve 94 letech Lenka před dvěma lety utrpěla pád, který měl za následek kompresní zlomeninu páteře. Po měsících ležení v posteli začala opět chodit, ale výzvy spojené s péčí o ni jsou pro mě stále náročnější. Toto je můj příběh o boji a složitých emocích, které přináší péče o staršího milovaného člověka.
Po impulzivním rozhodnutí svého syna, Václava, opustit svou rodinu kvůli pomíjivému dobrodružství, musela Eliška bojovat, aby udržela vztah se svou cizí snachou, Viktorií, a svými milovanými vnoučaty. Navzdory jejím snahám najít útěchu v nových zájmech nebo možnosti nové lásky, zůstalo srdce Elišky pevně spojeno s roztrhanými rodinnými vztahy. Bojující s důsledky Václavových činů, Eliška zjišťuje, že některé rány se možná nikdy nezahojí.
