„Švagrová mého manžela se objevila na našem prahu s plačícím dítětem a tvrdila, že nemá kam jinam jít a že by měla být právoplatnou majitelkou prostorného domu po babičce. Toto je příběh rodinného konfliktu, zoufalství a složitostí dědictví.“
„Poslouchej mě, synu…“ zašeptala matka. Každé slovo bylo pro ni boj. Nemoc jí pomalu vysávala život. Ležela v posteli, vyhublá. Michalovi se zdála jako stín ženy, kterou kdysi byla. Vždy byla vysoká, silná a usměvavá. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Lýdii… Potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Není jako ostatní…“
„Poslouchej mě, synu…“ zašeptala matka. Každé slovo bylo boj, jak jí nemoc pomalu vysávala život. Ležela v posteli, křehká a vyhublá. Jakub ji sotva poznával; vždy byla vysoká, silná a plná života. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Aničku… Potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Není jako ostatní…“
Koneckonců, jsou to její peníze, její důchod – proč bych měl vědět, kolik dostává? Jednoho dne v práci jeho přátelé začali mluvit o pomoci svým rodičům. Mnozí z nich měli rodiče, kteří byli stále naživu. Podle jeho kolegů většina z nich pomáhá svým rodičům, platí jejich účty nebo kupují léky. Ale Lukáš svým rodičům vůbec nepomáhá. Nemusím
Přestože jsme považováni za dobře situovanou rodinu, moji příbuzní odmítají převzít odpovědnost. Nejsou marginalizovaní; jednoduše upřednostňují své vlastní štěstí před rodinnými povinnostmi.
