Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s úzkostí a pocitem, že nikdy nejsem dost dobrá. Když mi manžel Pavel jednoho rána oznámil, že pokud nezvládnu udržet domácnost v naprostém pořádku, mám si sbalit věci, zhroutil se mi svět. V příběhu popisuji svůj boj s očekáváními, tlakem rodiny i vlastními démony a ptám se, zda je možné najít štěstí, když vás vlastní domov odmítá.
Jmenuji se Tereza a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se v Praze zamilovala do Petra, muže, který mě naučil, jak důležité je mít vlastní hranice a sebeúctu. Přes bolestné zkušenosti a konflikty v rodině jsem díky babiččině moudrosti našla sílu postavit se za sebe. Tento příběh je o odvaze odejít, když láska překračuje naše hranice.
Když můj manžel Petr odcházel a já zůstala sama v prázdném domě, cítila jsem jen prázdnotu. Po třiceti letech, kdy jsem byla jen ‚manželkou‘ a ‚matkou‘, musím poprvé v životě zjistit, kdo vlastně jsem. Je to bolestivé, ale možná je to i šance začít znovu.
Jmenuji se Jiří a deset let jsem žil pod jednou střechou s tchyní, svou ženou a našimi dětmi. Když mě manželka nečekaně opustila, zůstal jsem v bytě s tchyní a snažil se začít nový život. Když jsem si našel novou partnerku, postavila mě před nečekanou volbu, která otřásla základy mé rodiny i mého sebevědomí.
Jmenuji se Alena a celý život jsem se snažila být dobrou matkou. Když si můj syn Tomáš přivedl domů svou ženu Janu, doufala jsem, že najdu v rodině novou dceru. Místo toho jsem se ocitla v nekonečném boji o kuchyň, lásku a respekt, kde hranice mezi pomocí a vměšováním byla tenčí, než jsem si kdy dokázala představit.
Jmenuji se Ela a už dvanáct let každý den pomáhám své babičce. Teď stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života: mám ji požádat, aby mi převedla svůj byt? Bojím se, že ji zklamu, ale zároveň vím, že bez jistoty domova se můj život může zhroutit.
Jmenuji se Jana a po smrti manžela jsem zůstala sama se třemi dětmi. Moje máma mi odmítá pomáhat s hlídáním, i když vím, že by mohla, a já musím pracovat, abych nás uživila. Každý den bojuji s pocitem viny, únavou a bezmocí, ale nevzdávám to.
Šest let jsem se starala o babičku mého manžela, zatímco tchyně pracovala v Německu. Cítím se zrazená, vyčerpaná a přemýšlím, jestli má smysl dál zůstávat v manželství, kde jsem jen služka. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo se cítí v rodině neviditelný.
Jmenuji se Lucie a po třinácti letech manželství s Petrem stojím na prahu rozvodu. Bojuji nejen o naše dvě děti, ale i o vlastní sebeúctu, kterou mi roky přehlížení a chladu vzaly. V tomto příběhu odhaluji bolest, vinu i naději, které mě provázejí v nejtěžším období mého života.
Nikdy bych nevěřila, že obyčejné rozhodnutí svěřit syna babičce na týdenní dovolenou spustí lavinu událostí, které otřesou základy naší rodiny. Musela jsem čelit pravdě o své matce a postavit se za svého syna, i když to znamenalo rozbít rodinné pouto. Tento týden mi ukázal, jak daleko je matka schopná zajít, aby ochránila své dítě.
Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset vyhodit vlastní tchyni z bytu. Po měsících mlčení a přehlížení jejích zásahů do našeho soukromí jsem se rozhodla postavit se jí čelem. Teď přemýšlím, jestli jsem udělala správnou věc, nebo jestli jsem jen zničila naši rodinu.
Jmenuji se Alena a ve třiašedesáti letech jsem se zamilovala. Po letech samoty po smrti manžela jsem našla odvahu znovu otevřít své srdce, ale místo podpory jsem čelila posměchu a nepochopení od svých dětí i okolí. Přesto věřím, že nikdy není pozdě začít znovu žít a milovat.
