„Můj Otec Nás Opustil Před Lety. Má Další Dceru, Ale Moje Máma Mi Zakazuje Se S Ní Spojit“
V naší rodině je hlavním zdrojem smutku odchod mého otce. I když ho máma už roky neviděla, stále to na ní vrhá stín.
„Kdo jsi vlastně? Máme jen jednu babičku, která vidí své vnoučata každý druhý den“: Ani se neobtěžovala přijít na jejich narozeniny
Potřebuji radu. Jak mám jednat se svou tchyní? Už osm měsíců nenavštívila své vnoučata. Nevolá ani nepíše, i když bydlíme ve stejném městě. Bydlíme velmi blízko sebe. Osobně ji nepotřebuji, aby k nám chodila, ale hluboce mě zraňuje její přístup k mým dětem. Proč je ignoruje? Jako by je vymazala ze svého života.
„Moje Dcera a Vnoučata Mě Téměř Nekontaktují: Asi Už Mě Nepotřebují“
Měla jsem dobrou rodinu, vychovala jsem svou dceru s láskou a péčí a podporovala její vzdělání. Díky kontaktům získala skvělou práci a nakonec se vdala. Teď mám pocit, že už mě nepotřebují.
„Když jsem si uvědomil, že pro mou dceru jsou její tchánové důležitější než já“
Moje dcera a já už spolu nejsme v kontaktu. A nevidím to jako tragédii. Člověk musí čelit důsledkům svých činů, že? Zvláště jako dospělý.
„Teď je mi 70 a jsem úplně sama: Moje dcera má svůj vlastní život a nemá na mě čas“
– „Lenko, můžeš dnes večer přijít, prosím? Sama to nezvládnu.“
„Matka si drží odstup, protože si myslí, že jí jde jen o peníze“
Není to tak, že by se chovala iracionálně; prostě jen naznačuje, že nám jde jen o její peníze a nic víc. Toto přesvědčení vedlo naši matku k tomu, že se od nás distancovala.
„S manželem jsme se od jeho otce odcizili téměř dva roky“: Tchán si myslí, že je můj manžel pod pantoflem
K mé velké úlevě jsme se s manželem od jeho otce odcizili téměř dva roky. Upřímně řečeno, tento muž nevyzařuje nic pozitivního, přesto se považuje za autoritu. Rozhovory s ním nikdy nedopadnou dobře. Bohužel můj manžel, Karel, to stále nevidí. Můj tchán, Vladimír, je pevně přesvědčený