Když se moje dcera provdala za svou vysokoškolskou lásku, byla jsem nadšená z jejich nového začátku. Usadili se v útulném bytě v Praze, zatímco já si užívala důchodu v Karlových Varech. Netušila jsem, že o rok později budu požádána, abych se postarala o otce mého zetě. Co začalo jako dočasné uspořádání, se proměnilo v náročnou cestu bez snadného řešení.
Před rokem můj starší soused, pan Novák, utrpěl vážný pád, který ho většinou připoutal k domovu. Jeho syn, Marek, žije na druhém konci republiky a kvůli náročné práci a mladé rodině ho zřídka navštěvuje. Bez nikoho jiného, na koho by se mohl obrátit, mě pan Novák často žádal o pomoc.
Před dvěma desetiletími, když mi můj nejbližší přítel navrhl, abychom se přestěhovali do Spojených států za lepšími příležitostmi, netušila jsem, jak dlouho tato cesta potrvá. Ve 35 letech jsem byla plná mladistvého elánu, ale finančně na dně. Čerstvě rozvedená s nevšímavým a nevěrným manželem jsem se vydala na tuto cestu s mou malou dcerou po boku.
Manželský život pro Emu a Jana byl daleko od dokonalosti. Hádky byly časté, zvláště poté, co Ema nastoupila na mateřskou dovolenou. Narodil se jim syn, Tomáš, a všechno se změnilo.
V tomto příběhu čtyřicetiletý muž a jeho osmatřicetiletá manželka navigují složitosti rodinných vztahů. Po deseti letech manželství a s dvěma malými dětmi čelí náročné situaci, když manželčina matka daruje svůj dům synovi a přestěhuje se do odlehlé chaty. Tchyně pak požádá o pomoc s rekonstrukcí, což vede k napětí a nevyřešeným problémům.
Chci se podělit o příběh, jak mě moje tchyně zmanipulovala do situace, která mě nechala cítit se zrazenou a využitou. Nejde jen o drobný problém; je to natolik vážné, že nyní zvažuji rozvod s mým manželem. Přestože jsme spolu několik let a máme spolu dítě, situace se stala neúnosnou. Tady je, jak to všechno začalo před pěti lety, když se moje tchyně rozhodla
„Nebudu mít klid, dokud nebudeš sdílet svůj byt s bratrem.“ Můj bratr je prostě takový. Není ani tady, ani tam. A teď musím sdílet svůj byt s ním.
Mám kamarádku jménem Alena. Je jí 40 let. Vždy říkala, že starší lidé by měli být respektováni. Neustále kritizovala ty, kteří si stěžovali na své starší příbuzné, nazývajíc je krutými. „Co starší lidé potřebují? Udělat jim ovesnou kaši, naservírovat ji, usmát se – to je vše!“ Ale osud ji potrestal za její slova. Jednoho dne jsem požádala Alenu, aby se postarala o svého dědečka.
Moje matka mi nedovoluje žít naplno. Pláče do telefonu a je extrémně rozrušená, když s ní nemohu trávit všechen svůj čas. Je mi dvacet devět let, jsem pět let vdaná a už mám dvě děti. Přirozeně jsem většinu času velmi zaneprázdněná. Moje dcera ještě nechodí do školky, protože
Někdy není změna možná. Vezměte si mě, například. Je mi 70 let a cítím se uvězněná v životě, který jsem nikdy skutečně nežila pro sebe. Teď bojuji s hlubokou depresí, protože jsem nikdy neměla možnost prožít své vlastní sny.
Jana nedokáže čelit svému manželovi Karlovi, jejich nejmladšímu synovi Tomášovi a jeho rodině. Všichni ji využívají a požadují, aby se starala o všechny jejich potřeby.
Je ještě smutnější, když rodina navštěvuje ne z touhy, ale z nutnosti. Jak v takových situacích říct ne? Blízcí příbuzní by si měli navzájem pomáhat, ale za jakou cenu?
