Jednoho deštivého odpoledne jsem otevřela dopis od své matky, který mi obrátil život naruby. Musela jsem se postavit nejen svým vzpomínkám, ale i otázce, zda mám povinnost pomáhat ženě, která mě kdysi opustila. S manželem Petrem po boku jsem hledala odpovědi na otázky, které jsem si nikdy nechtěla položit.
Jmenuji se Klára a už půl roku se vyhýbám rodině svého manžela, protože mě při posledním setkání ponížili. Přesto mě Petr nutí, abych se účastnila rodinných večeří, i když ví, jak moc mě to bolí. Dnes večer jsem dostala ultimátum, které mě nutí přemýšlet, co vlastně znamená být součástí rodiny.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala za svého syna Tomáše, kterého jsem vychovávala sama poté, co nás jeho otec opustil. Když si Tomáš přivedl domů svou ženu Lucii, doufala jsem, že najdu dceru, kterou jsem nikdy neměla. Místo toho jsem však přišla o syna a zůstala sama, zlomená a nepochopená.
Všechno začalo obyčejným dnem, kdy jsem se těšila na nový nábytek v našem vysněném domě. Místo radosti mě ale čekalo odhalení, které navždy změnilo můj pohled na manželství i rodinu. Teď stojím před rozhodnutím, které mi trhá srdce, a ptám se sama sebe, jestli vůbec někdy poznáme lidi, které milujeme.
Jmenuji se Klára a právě jsem se ocitla v situaci, kdy o mém životě rozhodují ostatní – konkrétně moje máma a sestra. Bez mého vědomí a souhlasu mi naplánovaly nové bydlení, což ve mně vyvolalo pocit bezmoci a zrady. V tomto příběhu popisuji, jak jsem se s tím vyrovnávala, hledala odvahu postavit se za sebe a jaké otázky si kladu na konci této cesty.
Jmenuji se Alena a nikdy bych nevěřila, že se budu muset učit nová pravidla rodinného soužití od vlastní snachy. Když si můj syn Karel vzal Kláru, začalo se v naší rodině všechno měnit – od rozdělení domácích prací až po to, jak spolu mluvíme o pocitech. Tahle proměna mě donutila přehodnotit celý svůj život a vztahy, které jsem považovala za samozřejmé.
Jmenuji se Adam a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé přivedl svou ženu Kláru domů k mámě. Věřil jsem, že naše společné bydlení bude začátkem nové rodinné harmonie, ale mámina reakce mi otevřela oči a donutila mě přehodnotit celý svůj život. Tento příběh je o lásce, očekáváních, zklamání i odvaze postavit se vlastní rodině.
Jmenuji se Tomáš a byl jsem odložen do inkubátoru v pražské porodnici jen pár hodin po svém narození. Celý život jsem hledal odpověď na otázku, proč mě vlastní rodiče opustili, a snažil se najít své místo v rodinách, které mě nikdy nepřijaly za svého. Můj příběh je o bolesti, naději i touze po obyčejném lidském přijetí.
Celý život jsem obdivovala svého nevlastního otce Petra, který nám byl oporou poté, co nás můj biologický otec Michal opustil. Když se blížila svatba mé sestry Elišky, začala jsem si všímat Petrovy zjevné předpojatosti vůči ní, což ve mně vyvolalo žárlivost a pocit opomíjení. Tento příběh popisuje moji cestu skrze bolest a smíření během svatebního víkendu, kdy jsem hledala hlubší rodinné pouto.
Jmenuji se Jaroslava a v sedmdesáti šesti letech jsem zažila zradu, kterou bych nečekala ani od cizích, natož od vlastní rodiny. Po těžké nemoci a zlomenině jsem se ocitla v situaci, kdy mi dcera navrhla přestěhování k ní – a já netušila, že za tím stojí mnohem víc než jen starost o moji pohodu. Můj příběh je o důvěře, zklamání a odvaze postavit se za sebe i proti těm nejbližším.
Všechno začalo nevinnou otázkou na narozeninové oslavě mého vnuka, která odhalila, že peníze určené pro něj záhadně zmizely. Postupně jsem odhalovala, jak velký vliv má nová manželka mého syna na jeho rozhodnutí a jak se kvůli ní začal odcizovat svému prvnímu synovi i celé rodině. Příběh o ztrátě důvěry, rodinných konfliktech a o tom, jak těžké je bojovat za spravedlnost, když vlastní krev stojí proti vám.
Od chvíle, kdy jsem slyšela, jak moje tchyně šeptá svému synovi, že jsem jen vděčná za střechu nad hlavou, se mi změnil život. Každý den bojuji s pocitem, že nejsem v rodině vítaná, a přitom se snažím být dobrou mámou i manželkou. Píšu svůj příběh, protože už nevím, kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním.
