Celý život jsem snila o vlastní zahradě, ale nikdy jsem netušila, že právě ona mi pomůže znovu najít cestu k mé dceři Lence. Po letech mlčení a bolesti jsme díky společné práci na zahradě začaly znovu mluvit a odpouštět si. Dnes, když se dívám z okna na rozkvetlé záhony, vím, že jsem našla nejen svůj domov, ale i ztracenou rodinu.
Jmenuji se Karolína a vyrůstala jsem v domě, kde bylo všechno dokonalé – až na svobodu. Můj život byl pod neustálým dohledem mé matky, která mi chtěla dát to nejlepší, ale přitom mi vzala možnost dýchat. Po letech dusivého napětí jsme si musely projít bouří, abychom konečně našly cestu k sobě i k sobě samým.
Jmenuji se Petra a nikdy bych nevěřila, že jedno rozhodnutí mé tchyně dokáže rozbít naši rodinu. Moje tchyně Alena vždy snila o tom, že si její syn vezme bohatou ženu, a když jsem do jejich života vstoupila já, obyčejná učitelka z malého města, začalo peklo. Její posedlost penězi a touha ovládat nás vyústily v zoufalý krok – museli jsme vyměnit zámky, abychom ochránili svůj domov i manželství.
Jsem Marie, matka dvou dospělých dětí. Po smrti manžela jsem se ocitla v domácnosti svého syna, kde jsem se cítila nechtěná a osamělá. Když jsem hledala útočiště u své dcery, zjistila jsem, že ani tam nejsem vítaná, a musela jsem se postavit pravdě o svém místě v jejich životech.
Sedm měsíců žiji s mámou pod jednou střechou a každý den je pro mě zkouškou trpělivosti, lásky i sebeovládání. Všechno, co jsem považovala za jisté, se obrátilo vzhůru nohama a já se musím vyrovnávat s vlastními emocemi i s tím, že už nejsem tou dcerou, která potřebuje ochranu, ale tou, která má chránit. Přestože ji miluji, někdy mám pocit, že ztrácím samu sebe.
Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi lékař v porodnici oznámil, že místo jednoho dítěte budeme mít rovnou tři. Můj život se během jediné noci obrátil vzhůru nohama a já musel čelit nejen vlastnímu strachu, ale i obavám své ženy a celé rodiny. Tento příběh je o tom, jak jsme se s manželkou museli rychle naučit zvládat chaos, únavu i nečekané radosti, které nám naše trojčata přinesla.
Jedné noci jsem se rozhodla vyhodit svého syna a jeho ženu z mého bytu. Přestože jsem je milovala, uvědomila jsem si, že musím myslet i na sebe a své duševní zdraví. Tento příběh je o bolesti, vině i odvaze postavit se vlastní rodině.
Jmenuji se Eliška a je mi 64 let. Můj manžel Petr mě po třiceti letech opustil, abych po třech letech zažila jeho nečekaný návrat a prosbu o druhou šanci. Příběh je o bolesti, osamělosti, ale i o odvaze čelit minulosti a hledat odpovědi na otázky, které nemají jednoduchá řešení.
Jmenuji se Klára a nikdy nezapomenu na svůj první školní ples, který se změnil v noční můru kvůli posměchu mých vlastních rodičů. Místo podpory jsem zažila bolest a ponížení, které mě poznamenalo na celý život. Dodnes přemýšlím, proč ti, kteří by nás měli chránit, dokážou nejvíc zranit.
Jmenuji se Petra a poslední dobou mě trápí, že moje děti se u mojí maminky nudí. Dřív jsme k babičce jezdili rádi, ale teď je to pro ně spíš povinnost. Hledám způsob, jak jim znovu ukázat kouzlo návštěv u babičky a zároveň nezranit city své maminky.
Nikdy bych nevěřila, že se má jediná dcera, kterou jsem vždy chránila a milovala, stane mým největším protivníkem. Po jejím rozvodu jsem stála pevně na její straně, ale půl roku poté se naše vztahy obrátily naruby. V tomto příběhu popisuji bolest, zradu a otázku, zda je možné najít cestu zpět k sobě.
Jmenuji se Lucie a nikdy nezapomenu na den, kdy mě Petr opustil těsně před porodem naší dcery. Tři roky jsem bojovala sama, abych vychovala naši malou Aničku, a když se Petr znovu objevil v našem životě, musela jsem čelit bolestné volbě mezi minulostí a budoucností. Můj příběh je o zradě, síle mateřství a otázce, zda lze skutečně odpustit.
