„Odpusť mi,“ zašeptala. „Osud mě potrestal. Nech mě občas vidět svého vnuka.“
Lenka nikdy neměla ráda svou snachu, ale nikdo nečekal takové zacházení s rodinným dědicem. Žena křičela, že by měla Sára opustit jejich dům s dítětem.
Lenka nikdy neměla ráda svou snachu, ale nikdo nečekal takové zacházení s rodinným dědicem. Žena křičela, že by měla Sára opustit jejich dům s dítětem.
Moje snacha, Jana, je neuvěřitelně chytrá a sečtělá žena. Ačkoli se nepovažuji za hloupou, často se cítím v její přítomnosti nesvá. Věkový rozdíl mezi námi je přes dvacet let. Aby bylo jasno, nemluvím zde o znalostech jako takových. Téměř jakékoli informace lze získat z knih nebo internetu. Mluvím o tom, jak rychle dokáže tyto informace zpracovat a využít ve svůj prospěch.
Můj manžel a já máme malé dítě a jsme manželé už 6 let. Během této doby jsme čelili mnoha výzvám: finančním problémům, problémům s důvěrou v manželství, nezaměstnanosti a krizím duševního zdraví. Ale zvládli jsme to všechno společně a byli jsme šťastní až do nedávna. Můj manžel je jedináček a jeho otec, který žije mimo město, se rozhodl nastěhovat k nám. Bydlíme v třípokojovém bytě, který patří mému manželovi. Nicméně
Nedávno jsem porodila syna, který má teprve 3 měsíce. Nicméně, matka mého manžela, Lenka, má svůj vlastní třípokojový dům. Není dokonalý, ale má slušné uspořádání s oddělenými místnostmi.
Nestěžovali jsme si; všechno se zdálo být v pořádku, protože jsme ještě neměli děti a ani jsme je neplánovali. Ale teď, o tři roky později, se s manželem potýkáme s problémy.
Živě si pamatuji den, kdy moje teta, sestra mé mámy, vzala naši nemocnou babičku k sobě domů. To, co nám řekla, bylo zraňující a nezapomenutelné. Pronesla velké řeči, které by mohly být napsány do knihy citátů. Teta nebyla příliš laskavá. Urážela nás různými způsoby. V podstatě šlo o to, jak my, nevděčníci, chceme umístit naši chudou, křehkou babičku do domova důchodců.
„Můj syn se oženil před 12 lety. On a jeho žena, spolu se svými dvěma dětmi, žijí v malém jednopokojovém bytě. Před osmi lety si Jakub koupil pozemek a začal stavět svůj vysněný dům. Rok se nic nedělo. Následující rok se jim podařilo postavit plot a položit základy. Pak se vše znovu zastavilo kvůli nedostatku financí. Nyní na mě moje snacha tlačí, abych prodal svůj dům a pomohl jim…“
Můj milovaný manžel, Jan, zemřel těsně po svých 40. narozeninách. Nyní, jako ovdovělá matka se dvěma malými dětmi, se snažím vyrovnat se s touto ztrátou. Aby toho nebylo málo, jeho rodiče oznámili, že se chtějí přestěhovat k nám domů.
Situace je následující. Když moje dcera porodila, snažila jsem se jí pomoci: zůstávala jsem s vnučkou, brala ji na procházky, krmila ji a prala prádlo. Snažila jsem se dělat vše, aby si moje dcera mohla odpočinout, protože vím, jak těžké je starat se o malé dítě. Ale pak se moje pomoc začala brát jako samozřejmost. Moje dcera a její manžel začali častěji chodit ven, předpokládajíc, že tu vždy budu, abych se postarala o jejich dítě. Nakonec jsem musela říct, že mám svůj vlastní život a plány.
„Švagrová mého manžela se objevila na našem prahu s plačícím dítětem a tvrdila, že nemá kam jinam jít a že by měla být právoplatnou majitelkou prostorného domu po babičce. Toto je příběh rodinného konfliktu, zoufalství a složitostí dědictví.“
Když se Eva vrátila z práce, její manžel vypadal dost zvláštně. Jan seděl na gauči, hluboce zamyšlený. „Co se děje, miláčku?“ zeptala se Eva. Jan vysvětlil, že jeho matka opět přišla a začala si stěžovat. Řekla, že snacha by neměla být ke své tchyni tak hrubá jako Eva. „Zase se sem vřítila…“
Zůstává stejně nezodpovědná a nezralá jako v dětství. Po jejím posledním kousku jsme oba s manželem málem přišli o práci. A naše matka ji stále obhajuje.