Malý Tomášek přiběhl s otevřenou náručí. Osmiletá Anička stála v rohu, kousala si ret—babička pro ni nic nepřinesla. Vždycky to tak bylo, ale nikdy si nestěžovala.
Učení mě zcela vyčerpalo. Opravdu miluji své studenty, což činilo rozhodnutí opustit školu z vlastní vůle ještě těžším, než kdybych byla nucena odejít.
S manželem jsme spolu už 35 let. Prošli jsme si mnoha vzestupy a pády, dokonce jsme uvažovali o rozvodu. Nyní, když se blížíme k důchodu, toužíme po klidu a stabilitě. Žijeme v útulném domě s naším milovaným psem. Když ale náš syn přišel žádat o finanční pomoc, musela jsem učinit těžké rozhodnutí.
Rodiče mého manžela nám vždy mohli finančně pomoci díky svým dobře placeným zaměstnáním. Na druhou stranu moji rodiče, kteří mají finanční potíže, nám pomáhají jinými smysluplnými způsoby. Často se starají o naše děti a přinášejí nám domácí jídla. Nicméně bezmyšlenkovitý komentář mého manžela o finanční podpoře vedl k velkému rodinnému konfliktu.
Vždycky jsem měla napjatý vztah s Evou. Ale teď to posunula na úplně novou úroveň. Honzu jsem potkala na vysoké škole. Začali jsme spolu chodit a pak jsme si uvědomili
Můj vztah s mou sestrou a matkou se nedávno zhoršil. Myslí si, že jsem na svou sestru naštvaná kvůli malichernostem, aniž by k tomu byly jasné důvody.
Když se nad tím zamyslím, nejšťastnější den mého života byl, když jsem se přestěhovala do města. Jako dívka, která vyrostla v malé vesnici, nemám ráda ticho, čerstvý vzduch ani zahradničení. Chápu, že někteří lidé se mnou nemusí souhlasit, ale taková prostě jsem. Dávám přednost tomu mít přístup k
Nikdo mě nechápe. Nedávno jsem vyhodila syna a nastěhovala se k jeho ženě. Moje rodina si myslí, že jsem se zbláznila. Nelituji svého rozhodnutí. Jedinou hořkou částí je uvědomění, že jsem se mu nedokázala postavit dříve. Můj zesnulý manžel byl pohledný muž: vysoký, tmavovlasý, se širokými rameny, hnědýma očima a teplou pletí. Jeho hlas byl hluboký a sametový.
Nikdy jsem vůči nikomu nechovala zášť, snad kromě mé bývalé tchyně. Chovala se ke mně strašně. Setkala jsem se s jinými nepříjemnými osobnostmi, ale paní Nováková je skutečně jedinečná. I teď, když na ni pomyslím, cítím se nesvá, i když jsem s ní už roky neměla žádný kontakt. Tady je, jak to všechno probíhalo.
Nejsem vyčerpaná, ale chci si užívat života. Jsem nadšená, že mám konečně volný čas pro sebe, ale moje dcera má jiné plány.
Miluji svou práci, takže když jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, odpočítávala jsem dny, kdy se budu moci vrátit ke svým povinnostem, i když jsem neměla tušení, jak a s kým necháme naši malou radost, Emu. Chtěla jsem ji zapsat do školky o něco později, ve věku tří a půl let, a s manželem jsme se rozhodli probrat otázku chůvy. Není to levné.
„Už tři roky žijeme pod jednou střechou s paní Novákovou. Kromě mé tchyně je tu můj manžel, náš tříletý syn a já. Nemůžeme si dovolit odstěhovat se. Můj manžel nevydělává dost na pokrytí všech našich výdajů. I kdybych si našla práci, můj plat jako učitelky na částečný úvazek by moc nepomohl. Takže žijeme spolu a snažíme se z toho vytěžit maximum, ale…“