Tento příběh se stal mým přátelům na předměstí Prahy. Souhlasili, že se podělí o své zkušenosti. Žili spolu asi šest let. Jedno léto se rozhodli přestěhovat do svého domu u jezera, aby ho zrenovovali a udělali pohodlnějším. Měli mnoho plánů, ale věci nabraly nečekaný směr, když se jeho dcera z předchozího manželství objevila neohlášená.
Jmenuji se Natálie a chci se podělit o svůj příběh. Jsem čerstvě v důchodu, teprve šest měsíců v této nové etapě svého života. Mám dospělé děti, manžela a psa. Na život si moc nestěžuji; žiji skromně, ale pohodlně. Ráda čtu, maluji a sleduji klasické filmy. Přesto všechno zoufale toužím po rozvodu. Narodila jsem se a vyrostla v malém městě a vzala si svou lásku ze střední školy.
Viktorie se chtěla jen stáhnout do své útulné malé kuchyně. Chtěla uvařit něco chutného pro sebe a svou dceru, pak se schoulit pod deku a zapomenout na svět.
Co může být horšího než ztratit rodinu ve středním věku? Nedokážu ani vyjádřit tu bolest, ale přesně tohle je moje situace. Nejsem ještě stará, je mi jen 53 let, ale můj manžel mě už nevidí jako ženu. A co je horší, našel si někoho jiného. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi to stane, ale potřebuji pomoc.
Můj telefon je na pokraji výbuchu z neustálých hovorů od mámy a tchyně. Každý rozhovor se točí kolem stejného tématu: „Odpusť mu, ty hloupá, žena by měla být moudřejší, neznič rodinu.“ Když se teď ohlédnu zpět, uvědomuji si, že nebylo co ničit, protože nikdy neexistovala skutečná rodina. Vdala jsem se před více než rokem. Láska mě oslepila.
Nikdy se mi nelíbilo, že moje dcera od mladého věku chtěla provdat se za podnikatele. Nezáleželo jí na tom, jaký bude jako člověk. Nejpodstatnější bylo, aby jí mohl zajistit bohatství a peníze, aby nemusela žít v chudobě, říká Viktorie. Samozřejmě, v mnoha ohledech to byla chyba jejího otce, který vzal vše z domova.
Před dvěma lety jsem si vzala Honzu, rozvedeného muže. Vůbec mi to nevadilo; naopak mě to uklidňovalo, že má dobré úmysly. Všechno bylo v pořádku, dokud mě Honza nepřekvapil nečekanou zprávou. „Zuzka se k nám brzy nastěhuje. Dostal se na vysokou školu a nějakou dobu u nás zůstane…“
Po 12 letech manželství jsme se s Václavem rozvedli. Podle toho, co jsem četla, většina manželství se rozpadne během prvních pěti let, nebo to alespoň tvrdí odborníci. Šance na rozvod se prý s každým dalším rokem snižují. Možná jsem měla prostě smůlu. Je to běžný příběh, opravdu. Smutný, ale běžný. Našel si mladší ženu. Václav mě požádal
Telefon zazvonil a ozval se ustaraný, mladý hlas: „Milujeme se. Prosím, pusť ho!“ – „Víte, slečno, já svého manžela nepřivázala k radiátoru ani nezamkla do sklepa. Tak bojujte za svou lásku! Hezký den.“ Emma zavěsila. „Tohle je poprvé. Taková drzost. No, brzy bude doma na večeři, takže má hodně co vysvětlovat…“
Mám husí kůži, kdykoli mluvím se svou nejlepší kamarádkou. Je to nejbližší osoba na světě, kromě mé rodiny. Držíme spolu a podporujeme se jako sestry. Byla na mé svatbě a já na její. Na všech třech. Samozřejmě si už nevoláme každý den, protože máme své vlastní děti a starosti. Ale
Tato slova pronesla moje vlastní matka, když jsem se k ní rozhodla přijít a postěžovat si na svého manžela. Mám velkou rodinu. Jsem starší než téměř všechny své sestry a bratry.
Moje bývalá tchyně mi řekla, že jsem měla zvážit své schopnosti, než jsem měla děti, a že její syn s tím nemá nic společného. Byli jsme manželé pět let.