Jmenuji se Alena a celý život jsem zasvětila svému jedinému synovi, Tomášovi. Když si našel ženu a začal žít svůj vlastní život, musela jsem se naučit, kde končí má pomoc a začíná jeho samostatnost. Tato cesta mě naučila, že láska někdy znamená umět pustit.
Jmenuji se Ivana a právě prožívám nejtěžší období svého života. Můj syn Tomáš se rozhodl odejít z domova a žít na staré rodinné chatě, což ve mně vyvolalo strach, smutek i vztek. Snažila jsem se mu pomoci penězi, ale on touží po svobodě a já nevím, jak se s tím vyrovnat.
Když můj manžel Petr odjel na služební cestu, jeho matka mě bez varování vyhodila z našeho společného bytu. Prožila jsem šok, ponížení a zoufalství, ale nakonec jsem v sobě našla sílu postavit se na vlastní nohy. Přemýšlím, jestli rodina opravdu znamená bezpečí, nebo jestli si musíme bezpečí vytvořit sami.
Od chvíle, kdy jsem dosáhl plnoletosti, mě můj otec donutil platit nájem za vlastní pokoj a starat se sám o sebe. Po letech, kdy jsem se snažil postavit na vlastní nohy, ode mě teď očekává finanční podporu, jako bych mu něco dlužil. V příběhu popisuji bolestivé rodinné vztahy, vnitřní boj mezi povinností a křivdou a hledání vlastního místa v životě.
Celý život jsem žila ve stínu otcových obav a pochybností. Když mi bylo devětadvacet, rozhodla jsem se, že už nechci být jen jeho malá holčička, ale samostatná žena. Jenže otcova slova, že to sama nezvládnu, mě zasáhla víc, než bych čekala.
Dala jsem synovi rodinný dům, aby mohl začít nový život. Teď ale cítím prázdnotu a ptám se sama sebe, jestli jsem udělala správnou věc. Vzpomínky, rodinné konflikty a touha po blízkosti mě pronásledují každý den.
Jmenuji se Tereza a je mi třicet. Po dvou letech vztahu s Karlem jsem chtěla začít nový život, ale moje máma mi to odmítá dovolit, protože stále bydlím doma. Příběh o rodinných konfliktech, studu a touze po samostatnosti.
Jmenuji se Klára a celý život mě máma chrání až příliš. Když jsem jí řekla, že už nechci, aby mi zasahovala do života, rozplakala se a obvinila mě z nevděčnosti. Teď stojím před těžkým rozhodnutím: mám ustoupit jejím slzám, nebo si konečně vybojovat vlastní svobodu?
Jsem Marie a v padesáti osmi letech jsem si myslela, že konečně začnu žít pro sebe. Místo toho jsem se ocitla v pasti vlastního bytu, kde se mnou stále žijí moje dospělé děti, které odmítají odejít. Moje trpělivost došla a rozhodla jsem se, že je čas na radikální změnu – i kdybych měla jíst jen nudle a pít vodu.
Jmenuji se Lucie a sedm let jsem žila v bytě své bývalé tchyně, protože jsem věřila, že rodina je vždycky oporou. Když mě ale vyhodila, zůstala jsem sama a musela jsem se postavit na vlastní nohy. Teď přemýšlím, jestli jsem byla obětí okolností, nebo vlastních rozhodnutí.
Celý život jsem žila v přesvědčení, že můj otec odešel, když jsem byla malá. Po letech, kdy jsem se konečně osamostatnila a začala žít svůj vlastní život v Praze, se u mých dveří objevil neznámý muž, který tvrdil, že je můj otec. Jeho příchod roztrhl staré rány a donutil mě čelit pravdě, kterou mi máma celý život tajila.
Jmenuji se Klára a žiji sama v malém bytě na Žižkově. Můj příběh je o tom, jak jsem hledala svobodu v samostatném životě, ale místo toho jsem narazila na hlubokou osamělost. Přestože jsem si myslela, že samota mi dá křídla, zjistila jsem, že mě může i zlomit.
